Original subtitles

FILM BYL DIGITÁLNĚ RESTAUROVANÝ V ROZLIŠENÍ 4K.

VERZE PRO BLU-RAY HD1080p (2025)

Můj kámoš cikán (1959)

- Dobrý den. Je pán doma? - Není.

- Potřebuji s ním mluvit. - Mám mu něco vyřídit?

- Ne, je to osobní. - Pak zajděte za panem Védrinesem do práce.

Počkám na něj u vás.

Trvám na tom... drahý příteli...

Ne... můj drahý příteli. Trvám na tom, můj drahý příteli,

abyste si znovu přečetl...

s velkou shovívavostí...

Ne... s největší shovívavostí...

knihu od pošťáka z Castelnaudary...

- Co je? - Máte návštěvu, monsieur.

Nepřijímám žádné hovory ani návštěvy! Zapamatujte si to!

- Poslyšte. - Ano, monsieur.

Pošlete mi prosím slečnu Rose Blanchette du Moulin.

Kde jsme to skončili... U pošťáka.

Laureát obdrží literární cenu Velké medvědice,

což přiláká širokou veřejnost.

Širokou veřejnost... A tečka, to stačí.

- Slečno... očekáváme ještě někoho? - Ne, monsieur.

Otevřete okenice, prosím.

Slečno Rose Blanchette du Moulin, dohodla jste se s restaurací?

Ano, pane. Souhlasili s cenou.

Kvůli publicitě očekávají spoustu fotografů.

Slečno Rose.

Máte fotografii toho epileptického pošťáka z Castelnaudary s jeho rodinou?

Nezapomeňte na to.

- Co je? - Gastone, musím s tebou naléhavě mluvit.

- Právě telefonuji. - Ale je to naléhavé.

- Mám skvělou zprávu. - Povíš mi ji doma.

Slečno Rose Blanchette du Moulin...

Nevíte náhodou, jestli Quanard navrhne kandidaturu

toho lupiče?

Nevíte. Nevadí, nevadí. Pokračujeme.

Drahý Quanarde... Ne, můj drahý Quanarde...

Gastone, Gastone, Gastone.

Tuhle úžasnou zprávu o našem synovi musíš slyšet.

- Co zas provedl?! - Nic.

Právě jdu od paní Vandorové.

Její manžel se dobrovolně přihlásil do armády.

Trouba, neví, do čeho vlezl.

- Teď nás nech být. - To není všechno.

- Chce Théa představit své dceři Paule. - Té šilhavé?

- Ale no tak, je to skvělé dítě. - O tom si promluvíme doma.

A mimochodem, já tu pracuji.

Doufala jsem, že tě to potěší.

Jsem polichocen, ale teď nás nech pracovat.

Gastone, není teď ta správná chvíle se s nimi seznámit?

Henrietto, nezapomínej, že náš synáček je největší vůl na světě.

- A vůbec, kde je náš andílek? - Ve škole, jako obvykle.

Není! Bude u nějaké poběhlici, jako obvykle!

Nebo ve sklepě bubnuje jako šílenec!

Tak je velmi muzikální. No a co?

- Co myslíš? Líbí se ti zvuk? - Líbí.

Ještě si ho poslechni. Hraj dál.

- Možná, ale pro mě je drahý. - Můžeme se domluvit.

Okamžik.

Zito? Zito?

Co je s ní?

Zito?

- Co je ti? Zlobíš se na mě? - Nech mě bejt.

- Poslouchej... - Pusť mě. Pusť mě, říkám!

- Dáme mu ho za poloviční cenu? - Já jsem za.

- Nebo mu dáme ten druhý? - Vyměníme je.

Pozor, už jde.

Prodáme ti ho za 25 tisíc.

- Ber, když je za polovic. - Co je s ní?

Teď si s tím nelámej hlavu. Tak co, bereš, nebo ne?

Bruno na něm hrál celou zimu. To mluví samo za sebe.

- Ale co je s ní? - Zeptej se Bruna.

- Zajímá mě to. - Nedělej si starosti, má menší problém.

- To vážně? A s kým? - Určitě ti to nepověsí na nos.

- Tak chceš ten buben, nebo ne? - Už nevím.

- 25 tisíc je poslední slovo. - Kašlete na to.

- Rozumíš tomu? - Ani za mák.

- Zapomeňte na něj. - A přitom ho tolik chtěl.

Proč na mě tak zíráš? Tos neviděla nikoho hrát na harmoniku?

V salonu ne. Naši hosté se obvykle chovají slušně.

Co otrok vidí neslušnýho na harmonice?

- Prosím, buďte trochu zdvořilý. - Seš otrokem svých odborů.

Lidé jsou vždycky něčími otroky.

Můj dědeček byl otrokem svobody.

Jakmile někde vypukl protest, hned byl u něho.

A vy jste koho otrokem?

Jsem svobodnej člověk.

- Vážně? Opravdu jste svobodný? - Což znamená, že jsem bez krejcara.

Ale svým způsobem jsem bohat. Jak říká dědeček, smiř se s tím.

- Byl váš dědeček slavný? - Během soudního procesu ano.

- Jak se jmenuje? - Jeho jméno ti nic neřekne.

Co je ti po tom, že dědeček byl na nucených pracích.

- Jak to? Byl vrahem? - Ne.

- Padělal peníze. - Aha.

Vy jste muzikant?

Muzikant a otrok svých not. Improvizuji.

Taky dobře hrám na bicí.

- Nemusíš tu stát. - Chci tu bejt.

- Jsi tu sama? Bojíš se, že něco ukradnu? - Nejsem sama. Byt je plnej...

- Pusťte mě! - Co kdybych byl lupič? Co není, může bejt.

Vidíš, jak je to snadné?

Seš docela silná.

A ohebná.

- Kdysi jsem snila, že budu akrobatkou. - Předveď mi něco.

V těchto šatech? Co když vejde domácí?

- Škoda, taky dělám akrobacii. - Vážně? Říkal jste, že jste muzikant.

Ano, i to. Dělám spoustu věcí, jako všichni členové Pittuitů.

To je co?

- Je to jméno našeho rodu. - Jste cizinec?

- Slečno? - Ano, Odette?

Čeká tu jeden pán, chce mluvit s vaším otcem.

Podívám se.

- Dobrý den. - Dobrý den, pane.

Jsem slečna Védrinesová. Odette mi právě řekla, že chcete mluvit s mým otcem.

- Kdo je Odette? - Služebná.

Odette není jméno. Jaké je vaše křestní?

- Gisèle. Může být? - Já jsem Bruno.

Musím vás varovat, táta se dnes vrátí pozdě.

Chcete, abych odešel?

- Ve vašem věku ještě chodíte do školy? - Říká se tomu univerzita.

- Baví vás to? - Je to zajímavé.

- K čemu vám to je? - Do laboratoře.

- A k čemu? - Pro výzkum.

- A když vás to omrzí? - Je to docela pestré.

Vtipné.

- Promiňte, musím se učit. - Klidně, jako byste byla doma.

Já si zahraju na harmoniku. Až mě to omrzí, odejdu.

Mám tu pár časopisů, ale možná neumíte číst.

Umím číst, psát i počítat.

- Ale nemám zájem. - Jak skvělé na dospělého divocha.

- Kde máte kuchyň? - Támhle.

- Máte hlad? - Raději si promluvím se služebnou.

Intelektuálové mě unavují.

Mě zase deprimují divoši!

Odette? Odette?

Gisèle? Gisèle?

Jsi doma?

Gisèle, mám velkou novinku.

To byl ale den, jsem docela unavená.

Nakonec to dopadlo dobře, na otce se nedá spolehnout.

- Co dobře dopadlo, mami? - Svatba Pauly a Théa.

- To má být ta velká novinka? - Prosím tě, nezačínej s tím.

- Nezklam mě! - Ovšemže ne, mami.

- Kam jdeš? - Učit se. - Ani mi nepochválíš účes?

Náhodou je prima.

Odette? Odette?

Koukej.

- Vidíš? - To je úžasné.

Kdo jste, pane? Co to děláte?

Odette něco předvádím.

- Jste paní Védrinesová? - Ano.

- Je tu váš manžel? - Není. Proč?

- Přišel za pánem. - Ty mlč, Odette.

Přijde brzy domů? Začínám mít hlad.

- Jste pozván na večeři? - Večeřet budu v Montreuilu.

Dobře. Taky dobře.

Podezřelej chlap. Gisèle?

Gisèle?

- Víš, koho jsem našla v kuchyni? - Divocha.

- Ty se ho nebojíš? - Je neškodný.

Tak neškodný...

Chlap, který stojí na rukou a hodlá večeřet s tvým otcem.

Mami, musím se učit.

Seš stejná sorta jako tvůj otec. Evidentně ses potatila.

Práce a nic než práce.

A já jsem tu páté kolo u vozu.

Ani ses nezmínila o mém účesu.

Vypadáš krásně, mami, moc ti sluší.

Ale jdi, chceš mě jen potěšit.

Nejsi jako tvůj otec.

Ale co ten divoch může chtít od Gastona?

- Znovu, ale tentokrát na stole. - Proč?

- Jestli máš kondičku. - Dobře.

Jen do toho.

Do toho.

Jedna, dva, tři a čtyři. A jedna, dva, tři a čtyři.

A teď s nohama.

- Jedna, dva, tři a čtyři. - Páni!

Zhluboka dýchej. Tři a čtyři.

Dej do toho vše. Dva, tři a čtyři.

- Théo, konečně jsi doma, zlato. - Co je nového?

- Tvoje svatba s Paulou. - No ovšem.

- Kdo to bubnuje? - Divoch, co čeká na tvého otce.

- To bude asi Bruno. - Ty ho znáš?

Začni už konečně pomýšlet na svatbu.

- Gisèle? - Co je?

- Jsem v bryndě. - Gisèle? Théo?

Otevřete své matce! Mám vás ráda.

Gisèle? Théo?

Gastone, je to hrozné, už nerespektují ani svou matku!

- Théo. - Co zas provedl?

- Nic. - Tak proč mě zdržuješ v práci?!

Gastone, jsem jen ubohá ženská.

V kuchyni je akrobat, chce s tebou mluvit.

- Akrobat? - Jo, a taky bubnuje po africku.

- Docela zábavné. - Copak jsem v blázinci? Théo!

- To je tvůj kamarád? - Ano i ne.

- Musím s tebou mluvit, tati. - To snad ne.

Ano.

Dobře, pojďme do mé pracovny.

- A co já? - Ty zůstaň tady.

- Gastone... - Tak pojď!

Dovol, abych ti připomněla...

- Posloucháme. - Mluv, Théo.

- Budu otcem. - Cože? - To snad ne?!

- Budeš otcem... Kdy? - Je ve druhém měsíci.

- Ale s kým? - S madame de Santiesovou.

Madame de Santiesová je těhotná?

Neřvi, Henrietto! Už dávno to všichni vědí.

- Aspoň Vandorovi to už vědí. - Taky Paula?

- I Paula to ví. - Asi omdlím.

- Varuji tě, asi omdlím. - Vzmuž se.

- Tati, nejde o madame de Santiesovou. - Takže Paula to není?

- Ne, není. - Tak kdo to tedy je?

Neznáš ji. Je to mladé děvče.

- Nezletilá? - Ano.

- Čím dál líp. - A to děvče je z našich kruhů?

- No... - Asi nebude bohatá.

- Jo, nemá nic. - Ani vlastní klícku?

Samozřejmě, že nemá. Bydlí s rodiči.

Tak s rodiči. Čím se živí?

- Kde bydlí? - V Montreuilu.

- V Montreuilu? Jako ten akrobat! - Jasně.

Tak povídej, zvědavostí jsem našponován k prasknutí.

Jsou to obyčejní lidé. Její bratr hraje na bicí.

A ten bratr s bicími, to je ten akrobat v kuchyni?

Propána, snad nepřišel vyvolat skandál?

Ale samozřejmě. Viď, Théo?

- Obávám se, že ano. - Blahopřeji. Synáček se nám vybarvil!

Darebák, od kterého můžeme čekat jen průšvih!

- Omlouvám se. - Idiote!

- Gastone, takhle nemluv. - K čemu je nám tenhle blbeček dobrý?

- Byl to krásnej klouček. - Což mu nebrání v tom, aby byl blbej!

- S tím nic nenadělám. - Přesně tak. - Brzdi.

Říkáš, že její rodiče bydlí v Montreuilu?

Jo, právě teď. Žijí v karavanech.

Takže jsou to cikáni?! Gastone, asi omdlím.

- Ani se nehni. - Gastone, kam jdeš?

- Co nejrychleji to vyřešit. - Možná bych měla jet s tebou...

Ne, ty zůstaneš se svým natvrdlým synáčkem!

- Théo, jak jsi to mohl jen udělat?! - Nic těžkýho na tom nebylo.

Chtěl jste se mnou mluvit?

- Pan Védrines? - Ano.

Dostal jsem hlad, tak jsem si něco našel.

- Něco se stalo? - Můžete do mé pracovny?

- Není nám tady dobře? - Jak chcete.

Odette, jděte na chvilku do obýváku. Bude to?!

Dal bych si sklenici vody.

Nechci víno, požádal jsem o vodu.

Děkuju.

- Takže jste akrobat? - Ano.

- A vy jste vydavatel? - Ano.

- Vystupuji se svými bratry. - To je vás víc bratrů?

Ano, mám další čtyři. Ale ne od stejné matky.

Ani od stejnýho otce. Jsme taková směska.

- Máte taky sestru? - Zajímá vás to?

Ano. V podstatě.

Pro cizince je to vždy zajímavé, ale Pittuitiové takový jsou.

- Pittuitiové? - No ano.

Když jsem si zlomil ruku, skončila v sádře. Už jsem nemohl bubnovat.

Musel jsem chvíli zůstat v jedné vesnici.

Pak mě napadlo, proč něco nenapsat.

Cokoli, co mě napadne.

- To by mohlo být zajímavé. - Samozřejmě.

Pro vás, ale ne pro mě.

Pokud je to už na papíře, nemá smysl to číst.

- Takže jste tu vlastně pracovně? - Ano i ne.

Udělujete prémii 500 000 franků začínajícím spisovatelům, je to tak?

- Ano. - Přišel jsem si pro výhru.

- Takže potřebujete peníze. - Já ne, ale moje sestra.

Samozřejmě, 500 000 franků by pokrylo všechny výdaje.

Rozumím, rozumím. Samozřejmě, i to je řešení.

Takže pokud dostanete peníze, budete spokojený? A vaše sestra taky?

Samozřejmě. Kdy je dostanu?

Do osmi dnů.

Každopádně odkažte sestře, ať si nedělá starosti.

I kdyby porota vybrala jiného spisovatele.

- Promiňte, ale nežádám o almužnu. - To jsem pochopil.

- Doprovodím vás... - Odejdu tudy. Nashle.

- Potřebuji vaši adresu. - Na co?

Abych vás mohl informovat.

V každém případě sledujte zprávy v novinách.

Noviny nikdy nečtu. Sám se ohlásím.

- Tak jak? Théo říká, že jste se dohodli. - Nepovídej.

Samozřejmě. Dej mu cenu.

Peníze vyplatíš z vydavatelství, a my nebudeme muset nic platit.

Copak sníš, Gastone? Je čas se najíst.

Pojď, Théo.

- Tohle bych si o tobě nepomyslel. - Styď se.

- Za všechno může špatná výchova. - S tím se netrap.

- S čím? - S děckem. - O něj nejde.

- Ostudné je něco jinýho. - Že neznáme otce?

To je jenom půlka problému. Nelíbí se jí u nás.

Je to mnohem horší, než se zdá.

Slečna nás opouští.

- Chce pracovat v továrně. - V továrně? Zbláznila se?

Slyšíš to? Všichni jsou proti.

Je mi jedno, co si myslej. Chci pracovat, dostat šanci.

Abys mohla platit účty za plyn a elektřinu. Já bych tě...

Je to smutné.

Až dospěješ, pak ti to dojde!

Jsme tu už příliš dlouho. Za normálních okolností

- bychom byli už dávno pryč. - To jo.

- Dobrý den, mami. - Dobrý, můj vlčku.

Tumáš, dědo, lístek byl platnej. Pořád máš pevnou ruku.

Vidíš, je spokojenej.

Zase začal padělat.

Jednou ho chytěj v metru, a ty půjdeš zase do lochu.

Upokoj se. Proč ho okrádat o radost? Jeho padělky jsou lepší než skutečné prachy!

- Dvacet let b lochu byla radost? - Ztrať se!

Smůla, přišli jsme o ni. A to všechno kvůli nějaké morálce!

- Ať si dělá, co chce. - A když se jí narodí děcko?

- O dítě se postarám. - To nemyslíš vážně?

- Tak jak? Jak? - Arcel Gorzepeau.

Gorzepeau? Ten epileptický pošťák z Castelnaudary?

Co se to děje! Jak můžou odměnit takového člověka?! Jak?!

- A za jakou knihu, prosím vás? - "Chudák noha."

- "Chudák noha." - Je o cestovatelích.

Dobrá. A kolik hlasů dostal pan Bruno Pittuiti?

Pittuiti... Pittuiti... Jako vždy, nic nevíte.

Je vám to jedno. Nemáte to tam, co? Tak kolik hlasů?!

- No ne! Náš divoch se nám vrátil. - Je tu Odette?

- Šla nakupovat. Počkáte u mě na ni? - Jasně.

- To je Bachův koncert? - Ano. Znáte ho?

Jste překvapená?

Jste opravdu všeumělec. Hudebník, spisovatel, akrobat.

Na univerzitě vás to nenaučí, co?

Například... takovej pstruh... schovanej pod kamenem.

Bez brýlí vypadáte lépe.

Asi méně intelektuálsky.

- Podívejte, to je Provensálsko. - Znáte ho?

Samozřejmě, s karavany se dostanete všude.

Jsou tam neobydlené vesnice. Chtěla bych tam žít.

- Úplně sama? - Slečno? Slečno?

- Pan Bruno. - Přišel vás navštívit.

Mám pravdu?

- Přijdeš ve čtvrtek na hodiny? - Přijdu.

- Jak dopadla zkouška? - Udělala jsem ji.

- Blahopřeji. - Děkuji, Odette.

Udělala jste zkoušku a ani jste se nepochválila?

To vás přece nezajímá. Někdo jako jsem já.

- Právě naopak. - Ano?

Ano. Zvlášť když se teď nemusíte učit.

- Naopak. Musím se připravit na další. - To je už nemoc.

Potřebujete léčbu.

Slečno, šekovou knížku. Vypište šek na 500 000 franků.

- Jeden jsem již vypsala. - Vím. Potřebuji druhý na své jméno.

Vyzvedněte peníze a hned se vraťte.

Hoši, kde najdu pana Pittuitiho?

Támhle. Děkuji.

- Hledám pana Pittuitiho. - Za tím karavanem.

Děkuju.

- Promiňte, madame. Hledám pana Pittuitiho. - Podejte mi ruku.

- Co? - Podejte mi ruku.

Vidím, že mám před sebou džentlmena. Mám pro vás radostnou zprávu.

Narodí se vám dítě.

Ale pošťák vám přinese špatnou zprávu.

Budete muset zaplatit pěkně velkou sumu peněz.

- Prosím. - Ne, děkuji.

- Začíná to pěkně. A pan Pittuiti? - Támhle.

- Pane? Promiňte, hledám pana Pittuitiho. - Támhle.

- Pana Pittuitiho, prosím. - Nevím, o čem to mluvíte.

Tak promiňte.

- Pana... pana Pittuitiho. prosím. - Je vedle. No tak, pojďte!

Co se to tam děje? Klid. Jděte pryč.

- Vraťte se na své místo, dědo. - Chci mu pomoct.

Jděte.

Omluvte ho, pane, už nechápe. 20 let strávil za mřížemi.

Přejete si, pane?

- Chci mluvit s panem Pittuitim. - Hej, Pite!

Hledá tě! Je támhle.

- Není nebezpečný? - Zvířata nejsou nebezpečná.

Lidé jsou nebezpečnější.

Divnej týpek.

Pan Pittuiti.

- Pan Pittuiti? - Přítel, nebo nepřítel?

- No... - Přišel jste něco dát nebo vzít?

Stačilo, jdi si pískat někam jinam.

Pojďte.

Posaďte se. Tam.

Klouže to. Ztiš se!

- Poslouchám. - Máte dceru, viďte?

Jo, Zitu. Pravda, teď se to na ni navalilo.

Čeká dítě, bude ho vychovávat sama.

Já, Pittuiti, samozřejmě taky.

Docela mě to zdrtilo.

- Náhodou to nebude vaše? - Ne.

Naštěstí. Tak co ode mě chcete?

Váš syn cenu nevyhrál...

Tak jsem mu přinesl, tedy vám jsem přinesl...

...celkem... 500 000 franků.

500 000 franků?

- A za co? - Pro vaši dceru.

- Ano, ale proč? - Jako kompenzaci... abych vám to vynahradil.

Cože? Má dcera dostane 500 000 franků, protože syn nevyhrál cenu?

Pane Pittuiti, promluvme si jako dospělí.

Váš syn se vyjádřil jasně. Pokud v soutěži vyhraje cenu...

Což jsou především peníze... Pak se tím

vyřeší všechny problémy ohrožující čest rodiny Pittuitiů.

- Čest naší rodiny? - Je vaše dcera těhotná, nebo ne?!

Je! Ale co s tím má společného čest naší rodiny? Chápeš to?

- Ano! To je otec dítěte. - Ty hajzle!

- Nebude moje, ale mého syna! - Vašeho syna?!

- To jste nevěděli? - Zita nám nic neřekla.

Řekla to svému bratrovi a on přišel ke mně domů.

Bruno takový není, uvidíte. Vaše peníze jsou horší než dědovy padělky.

Tak co tedy navrhujete? Má se můj syn oženit s vaší dcerou?

- Ani náhodou! - Váš syn, a Zitin manžel?

Zmlkni!

Váženej pane, vězte... do naší rodiny nepřijímáme jen tak kohokoli!

Omlouvám se.

Tak dobře.

Zito?! Kam se poděla?

Řekla jsi Brunovi, že otcem je jeho syn?

- Ne, nikomu jsem to neřekla. - Takže přece je to pravda?

Ubožačko! Zapletla ses se synáčkem nějakýho buržuje!

Skvělé. Nemohla sis vybrat nikoho horšího!

Tatínkův mazlíček. Bylo nechutné sledovat, jak se zachoval.

- Vláčila ses s ním pro peníze? - To není pravda, nikdy mi nic nedal.

- A odkud máš tohle? - Od biskupa.

Pak už k tomu nemám co říct. Opravdu sis vybrala hlupáka.

Tos nás pěkně napálila!

Jak... jak jsi to mohla udělat?

Vždycky jsi říkal, že si můžu vybrat.

A máš ho doopravdy ráda?

Ani ne.

To dítě se nenarodí z lásky.

Bude to dítě náhody.

- Bruno, víš, kdo tu byl? - Ne. - Tvůj vydavatel.

- Védrines? - A víš, proč přišel?

- Ne. - To jeho syn zbouchl Zitu.

- Théo ji znásilnil? - Ani nemusel.

- Přerazím mu hnáty! - A to není všechno.

- Jeho otec přinesl peníze. - Bruno, pojď sem.

Víš, co říkal Védrines? Vydíral jsi Théova otce našim jménem?

Nic takovýho!

Ti hajzlové.

- Mám se na to podívat? - Neuškodilo by.

- Jdu. - Nech to plavat, jedeme do Tremblay.

Bude to tak nejlepší. Dědo, vstávej! Odcházíme!

Nechala jsem vám, slečno, jídlo v lednici. Můžete se najíst, kdykoli budete chtít.

Zase? Už mě nebaví jíst sama.

Věru. Máma jde na večeři s kamarádkou, Théo večeří s děvčetem,

a táta s kolegou.

- Možná bych taky měla někam jít. - Vždyť můžete, slečno.

- Odette, jdu s vámi. - Do Montreuilu?

Samozřejmě, že do Montreuilu. Proč ne?

- Copak je to zakázané? - Je to daleko.

- Pojedeme autem. - Dobře, jak si přejete.

Ráda bych viděla vaše akrobatické kousky.

- Podívejte, už jsou pryč. - To snad ne! Řekl by mi o tom.

- Měli bychom se zeptat v bistru. - Jdu tam.

- Vy počkejte v autě. - Ne, jdu s vámi.

Jak myslíte.

- Hledáme Pittuitiho. - Přestaňte, hoši.

- Přejete si, slečny? - Hledáme Pittuitiho.

- Odešli do Tremblay. - Proč?

Šli rybařit.

- Měli by tábořit za dostihovou dráhou. - Za dostihovou dráhou?

- Aspoň tak to říkal dědeček. - Děkujeme. Půjdeme.

- Je to docela daleko, madame. - Nevadí, Odette.

- Rád vám ukážu cestu. - Hej, Pollo, to není bezpečné.

Máš pravdu, může se přihodit cokoli.

Nebylo snadné vás najít.

- Naštěstí mě slečna svezla. - Dobré odpoledne, Bruno.

- Dobré. - Váš bratranec nám pomohl s hledáním.

Pojďte, slečno, představím vás.

Tohle je slečna Védrinesová, dcera mého pána.

Vy budete pan Pittuiti. Velice mě těší.

Tak to bychom měli.

Védrinesových už znám dost! Převleč se, pustíme se do práce.

Moc vřele mě nepřijal.

Snad jste nečekala, že vás přivítáme s otevřenou náručí?

- Co se motá kolem našeho syna? - Myslíš?

Pojď sem.

- Dědo, co tu děláš? - Aha!

Seznamte se s mým dědečkem.

Co je?

Jen do toho, chlapče.

- Co vám řekl? - Nic zvláštního.

Mluví samé nesmysly.

Co je?

Zatracenej dědeček!

Bruno. S dovolením, slečno. Pojď sem.

Dědečka cosi napadlo. Měl bys naslouchat starším.

- Co si o ní myslíš? - O co ti jde?

Je hezká. A zdá se, že se ti líbí.

Tak proč... proč ji neoplodníš?

To si myslí dědeček?

Pak budeme ve stejný situaci, a budeme si kvit.

- Jo, to není špatnej nápad. - Byla by to hezká pomsta, co myslíš?

Nebude to snadné.

Děda usilovně pracuje na svých padělcích, tví bratři taky...

- Neřekl jsem, že nechci. - Pamatuj, v sázce je čest naší rodiny.

Chce dvojčata. No tak, chlapče, dělej, co musíš.

Neotálej a co nejrychleji jí udělej fakana.

Buďte opatrná.

- Ještě vás nezná. - Je nebezpečný?

Ne, ale neprovokujte ho.

- Tak vás tu nechám. - Už odcházíte?

- Spěcháte? - Ne.

Ale vybavila jsem, co jsem chtěla.

Až se vrátím domů, nebudu mít dost času na studium.

Kvůli vaší návštěvě u nás?

Ne, ale chci vás upozornit, že mrháte časem.

Víte, že píšete moc dobře? Měl byste v psaní pokračovat, Bruno.

- Pokud se mi bude chtít. - Musíte psát pořád.

Práce, talent, dokonce i genialita, jsou otázkou disciplíny.

Jsem připravená.

Dáme se do práce.

- Uvolni nohy. - Dobře.

Tahej, tahej! To je ono.

Není to špatné.

Mluvíte jako stará baba. "Musíte, pracovat, disciplína..."

Chci vám pomoct, Bruno.

Jak je libo, Gisèle.

Zkuste to.

- Máte milého otce. - Samozřejmě, ne jako ten váš.

- Nenávidíte celej svět! - Já?

Jeho vydavatelstvu jste vyhlásil válku.

- Jeho vydavatelstvo je mi lhostejné. - O tom právě mluvím.

- Na ničem vám nezáleží. - To není pravda!

Je spousta věcí, které mám rád a které považuji za zajímavé.

Například minulou neděli jsem šel do lesa sbírat houby.

Pevněji.

Teď se pusť.

Je to opravdu dobré.

- Začínám mít toho dost. - Dobrá, dej si pauzu.

Výborně.

- Mohli bychom se večer projít. - S vámi?

- Bojíte se? - Čeho bych se bála?

- Jsou v lese nějací oškliví brouci? - Ne.

Bojíte se mě. Bojíte se, že vás zneužiju.

To věřím. Byl byste toho schopen.

- Ale já se dokážu bránit. - Jsem silnější než vy.

- Mohla bych křičet. - Proč? Vážně se mě tak bojíte?

- Hlupáku. - Ještě se bojíte?

Blázne!

- Navíc máte pěkné nohy. - Co to do vás vjelo?

- Bojíte se i komplimentů? - Nesnáším je.

Zato máte ráda lepší známky. Jste vážně divná.

Chcete se líbit, ale nesnášíte komplimenty.

- Chci se líbit? - Ano.

- Dnes brýle nemáte. - Můžu si je nasadit.

- Studentko Gisèle, nemyslíte někdy na lásku? - Musím už jít!

- Počkejte chvíli. - Setkáme se, až budete méně dotěrný.

To ne! Zítra odjíždíme.

- Kam? - Na cesty.

- Na dlouho? - Pravděpodobně.

- Vrátíte se? - Nevím to určitě.

Bude to tak lepší. Otec mi zakázal se s vámi vídat.

To je dobře. Poslouchejte svého otce a vyhýbejte se špatným známostem.

- Nejste tak nebezpečný, jak si myslíte. - Vážně?

Tohle jde udělat i pružněji.

Opatrně... opatrně.

To je ono... skvělé.

Tahej, tahej.

Je to dobrý.

Už dále nemohu.

- Zítra budu ztuhlá jako štolverka. - Tak to má bejt.

- Myslíte, že to zvládnu? - Samozřejmě.

Představím tě svému příteli Dariusovi,

v těchto věcech je zběhlej.

Děkuji. To by bylo úžasné.

Tak...dejme se pomalu zase do toho.

Gymnastika ti prospívá.

Velmi plynulé.

Kde je slečna? Nejvyšší čas, aby se vrátila.

Jo, jo, dědečku... Nic se neděje, Bruno je s ní.

Nechci, nechte mě!

Pusťte mě!

Prosím, pusťte mě!

- Bojím se o slečnu. - Už s tím přestaň.

Vy to vysvětlovat pánovi nebudete muset.

- Napij se. - Dobře.

Děkuji, děkuji.

Přestaň střílet, dědo, v okolí jsou domy!

Ještě se kvůli němu dostaneme do průšvihu. Přestaň, řekl jsem!

Rok co rok to samé.

Přeskočilo mu, a teď nikoho neposlouchá.

To se budeš takhle tvářit celou cestu?

Vypadá to, že toho lituješ.

Dědův nápad asi nebyl z těch nejlepších.

Ti druzí neměli o nic lepší.

- Na to nemiř, dědečku. - Copak ses úplně zbláznil?

Jako obvykle: horní patro, půda,

místnost nad garáží, to nebude žádný problém.

Když o tom teď přemýšlím, Gastone, abych všechno zařizovala sama.

- Théo, kdy plánuješ jet? - Kam?

- Během prázdnin. - Mami, ty jsou za dva měsíce.

Théo, něco přede mnou tajíš.

- Jsi až moc tichý. - Co zas udělal?

- Nic, to jen máma... - Kdepak.

Žádné cestování. Budeš pracovat se mnou, abych tě měl na očích!

Mimochodem. S kým jsi byl včera odpoledne ve Vespě?

- Já? - Ano, ty. V Jakobově ulici.

Taky jsem náhodou včera šla tou ulicí.

- Tak s kým? - S kým? S Nicole Molasovou.

- Se soudcovou dcerou. - Jasně.

Není to skvělé, Gastone? Pochází z dobré rodiny. Gisèle?

- Gisèle, mluvím s tebou! - Ano, mami?

- Já nejedu nikam. - Slyšels to, Gastone?

Slyšels to?

- Co se děje? - Nic.

- Určitě? - Jsem jen unavená.

V tom případě by ti výlet jenom prospěl.

Pokud půjdu, tak jen sama.

Jak chceš.

Tobě se věřit dá. Na rozdíl od tvého bratříčka!

- Bylo na čase. - To si piš.

- Teď ještě dolej olej a máme vystaráno. - Dobře.

- Co si tam čmáráš? - To by tě nezajímalo.

- Chceš říct, že jsem blbej? - Ne, ale ty už ten příběh znáš.

Hej, Bruno! Nevíš, kam šel děda?

Už nic, vidím ho. Dědo?

Zbláznil jste se? Co s ní budeme dělat?

Je příliš velká. Odveďte ji zpátky.

Jen říkám, že je příliš velká. Slyšíte mě, dědo?

Však počkejte, teď dostanete. Uvidíte.

- Hej, dědo! Co je? - Už jde!

Šel se vyčůrat. Taky má na to právo, no ne?

Nastup si!

Mešká, do prdele!

Kde ten Bruno je?

- Pollo, neviděl jsi Bruna? - Pšt.

Pracuje. Asi někde píše.

- Pite? - Co? - Koušou?

- Trochu. - Nevíš, kde je Bruno?

Dejte mi s ním pokoj!

- Jedete do Paříže? - Nastup. Ale pohni.

Dále.

- Slečno. Bruno se nám vrátil. - Jak to víte?

Vím. Život může být přece jen krásný.

Tady máte důkaz.

Později, madame Rose Blanchette du Moulin.

Je to pěkné.

Tak tady seš.

- Nevěděla jsem, kam jsi zmizel. - No a co? Nech mě pracovat.

Tomu říkáš práce? Čmáráš si do sešitu.

- Už jsi zapomněl na rodinu? - Stejně bys to nepochopila.

Chápu velmi dobře, opouštíš nás. Nejsme ti už dobří.

Co na těch lidech vlastně vidíš?

- Přestaň, Mico! - Tady máš svého zaměstnavatele.

Sbohem, marnotratný synu. Hodně štěstí.

Nebylo snadné vás najít.

Posaďte se.

Takže... Moje dcera mi dala váš rukopis.

Nenapsal jsem to pro vás, ale pro ni.

Mohla by z toho vzejít dobrá kniha. Jsem ochoten ji vydat.

Poslyšte, mladíku. Máte smysl pro osobnost.

Tu a tam bude potřeba pár drobných oprav.

- A příběh není ještě ukončený. - Protože je ze života vaší dcery.

- Pak souhlasím. - Taky si dám něco k pití.

Tuhle?

Aha, Kenny Clarke [džezový bubeník]. Takové si koupím.

Ale, Bruno. To chcete utratit veškeré tátovy peníze pouze za to?

- Copak je džez k ničemu? - To ne, ale nejdřív potřebujete bundu.

Chcete ze mě udělal dokonalýho muže.

Přesně tak, pravého džentlmena. Pojďme, Bruno.

Sedm a sedm je čtrnáct.

Plus další dva týdny bude...

...devět...

To jsou dva a půl měsíce... To není špatný.

- Dva a půl měsíce. - Podívejte na ty krásné králíky.

Dědo chytil pěkný králíky.

- Posloucháš mě? - Jasně. Bravo, dědečku.

Co ještě? Nic zvláštního.

Poslouchejte mě chvíli.

Tak jsem to spočítal.

Budeme muset se slečnou Védrinesovou něco udělat.

- Co přesně jsi spočítal? - To tě nemusí zajímat. Je to plán.

- Tvůj plán? - Ano.

I když... Vlastně to byl dědečkův nápad.

Gisèle, nevrátíme se domů? Už mě to nebaví.

Ještě musíme toho hodně nakoupit. A táta vás čeká až v jedenáct.

Vypadá to, že se toho nakupování jen tak nevzdáte.

Zajímavé.

- Chci ji koupit. - Ale, Bruno.

- Pro vás. - Děkuji.

- Aspoň se mi bude zdát o venkově. - Dobře.

- Vrátíš se? - Ano.

- Myslíš, že to dáš do pořádku? - Pokusím se.

- Zůstaň v autě. - A co tvůj otec?

- Ten jen štěká, ale nekouše. - Pospěš si, prosím. - Dobře.

- Co tak brzy doma, Théo? - Mám starosti.

Jaké?

To bys stejně nepochopila.

- Zkus to. - Musel jsem prodat moped.

- Co? - Nešlo jinak. Kde jinde bych vzal peníze?

Pojď ke mně. A vysvětli matce, o co jde.

Ty můj velký klučina, má radost. Matka je na to,

- aby chápala a odpouštěla. - To se teprve uvidí.

Samozřejmě, že tě chápu, drahoušku. Pokud ses stal obětí vydírání,

ochráním tě všemi možnými způsoby.

- Proč vydírání? - Ta věc s tou těhotnou ženštinou.

- Takže je to pravda? - Ano. Stanu se babičkou.

- Bylo to jen jednou. - Prosím tě, Théo.

- Mluvíš se svou matkou. - Ano, mami.

Udělal jsi ze mě babičku!

Ode mě nedostaneš ani halíř! A upozorním otce, aby ti nic nedal!

Proč tolik humbuku?

Jak dlouho se tam ještě bude motat? Však já mu ukážu!

- Odette? Co to máte? - To je na představení.

Na představení?

Ještě to nevíte, ale opouštím vás. Darius mě najal.

- Kdo je Darius? - Král všech atrakcí.

- Šílené. Není to nebezpečné? - Vůbec ne. Nemusíte panikařit.

Vlastně mě najal kvůli jeho ženě. Čekají dítě.

Dítě? Chudák dítě.

- Odette? - Co?

- Půjčíte mi peníze? - Ne.

Žádáte přespříliš.

Slečna by byla něco jinýho, ta vždy vrátí.

Ale...

- Byly by pro ni. - Jak to?

Kdepak, z toho nic nebude!

- Odette, prozradím vám tajemství. - Vaše tajemství mě nezajímají.

Vlastně nejde o mě, ale o Gisèle.

- Cože? - Přesně tak.

- To bude ta záležitost v Tremblay. - Co se v Tremblay stalo?

- Neřekla vám o tom? - Ne.

- Nejste tu kvůli slečně! - Odette, co se tam odehrálo?!

- Nic zvláštního. - Nic?

- Takže v Tremblay se nic nestalo? - Ne. - Dobře.

Gisèle?

Gisèle?

- Co se stalo v Tremblay? - Teď na to není vhodná doba!

A nic tě do toho není.

Výborně. Můžeme být hrdí na mou úžasnou sestřičku.

Dej mi pokoj a vypadni!

Jasně, jasně.

Slečno, rychle otevřete.

Bruno, pojďte dál. Jen pojďte.

Jdete včas a to vám dělá čest.

Všimněte si, že ne nadarmo se říká:

"Dochvilnost je výsadou králů a povinností všech řádných lidí."

Otočte se mi.

Výborně. Čím dál lepší!

Nemusíte se přemáhat... chovejte se přirozeně.

Tady je vaše smlouva.

Stačí ji podepsat.

Přečtěte si ji nebo ne, i tak je to jedno.

A tady.

Výborně. A nezapomeňte:

Zítra v šest je koktejlový večírek s tiskem. V domácí atmosféře.

Ne, že bych nechtěl, ale nesnáším šaškování.

Tak to nechte na mně, a vydláždím vám cestu na vrchol.

Prosím, vezměte si, co chcete. Buďte jako doma.

Slečno Cauratová, tohle je moje sestřenice.

- Těší mě. - Z televize.

Slečna Jacqueline Cauratová. [tv moderátorka]

- Pán Védrines? - Ano.

Jak jste se s Brunem seznámil? Bylo to náhodou?

- No... - Zapůsobil na vás stylem nebo fantazií?

Nebo snad jeho původem? Rodina pochází ze slavného cikánského rodu.

- No... - A kde že je náš hrdina dne?

Slečno Rose Blanchette du Moulin, kde je náš hrdina dne?

Neví... zase. Vydržte chvilku.

- Kde je Bruno? - Nevím. Omluvte mě.

Nicole, za chvíli budu mít peníze.

Ano, přesně ty, co potřebujeme kvůli tvému otci.

- Théo, neviděl jsi Bruna? - Teď mám akorát chuť na cikánské historky.

Nicole, teď mě pozorně poslouchej...

- Nevěděla jsem, že jste tady. - Nebavilo mě to.

- Táta vás shání. - Varoval jsem ho, že nehodlám šaškovat.

- Pojďte se mnou, podpořím vám. - Potřebuji dodat odvahu, Gisèle.

Myslíte, že někdy skončíme v tom malém opuštěném domečku?

Myslím, Bruno. Už brzy.

- Setkala jste se s ním? - Ne, slečno, ne.

Bruno je kamarád mého syna. Théo ho vlastně objevil.

- Théo, kde jsi, drahoušku? - Co zas provedl?

Nic. Pojďte, společně ho pohledáme.

Tady je Théo. Tady, tady je.

Drahoušku.

Tady ho máte! Neupejpejte se. Ptejte se, na všechno vám odpoví.

- Opravdu jste se narodil v gulagu? - Jasně.

- Takže jste čistokrevný cikán? - Z matčiny strany nejsem.

Můj otec je anarchista a dědeček seděl 20 let v base.

Skvělé, tohle jsme potřebovali.

Vaše sako, pane.

Ano, v pořádku. Napište to, jak říkám.

Děda strávil 20 let ve vězení.

A jeho matka je Arménka.

To je ale překvapení. Jak jste se sem dostali?

- Je tu Bruno? - Celá paráda je kvůli němu.

Pojďte, promluvíme si o tom.

- Povídej, Odette. - O čem? - O všem.

- Co ta slečinka. - Čekají miminko. - To vím. Co dál?

- Věděl jste o tom? - Dědečku, nechte něco i pro ostatní.

Ať se nají. A rodiče o tom vědí?

- Nic nevědí. - Tak jim objasním situaci.

- Co chcete dělat? - "Pane Védrinese,"

"s velkou radostí vám oznamuji, že jsme si kvit."

- "Vaše dcera..." - Alfrede.

Brunovi rodiče jsou v naší kuchyni.

Do prdele! Co jste říkal?

Dědo, dědo... to snad nemyslíš vážně?

Vrať mi to. A honem zmiz!

- Tak jak to je se slečinkou a děckem? - Odette?

- Promiňte. - Tohle bude asi synáček vašeho pána.

- Odette, pomozte mi. - Posaďte se, mladíku. Neublížíme vám.

A tohle to mi zbouchlo dceru.

- Cos to udělal? Jak ses opovážil? - Nesahejte na mě, dostanete své peníze.

Strašné! Zavři tu svou nevymáchanou hubu.

A ztrať se!

Pozor, dědo. Dej si pozor na pusu.

Uklidni se, do pěti minut to mám vyřešené.

Pane Pittuiti, co chcete dělat?

Drazí přátelé, dovolte mi, abych vám představila Brunovu rodinu.

Tohle jsou Pittuitiovi.

Tady je můj manžel. Nechám vás spolu.

- Pane Pittuiti, jaké milé překvapení. - Taky mám pro vás překvapení.

Hned se ho dozvíte.

Novináři jen číhají, aby vás mohli vyslechnout. Dávám vám slovo.

Vy jste spisovatelův otec?

Mám čtyři syny: harmonikáře, dva v cirkuse na hrazdě a tohoto.

- Je pravda, že vaše děti kradou z hladu? - To vás nenapadla jiná otázka?

Spíše nám pan Védrines ukradl Bruna.

- Co to říká? - Nerozumím mu.

- Možná je to španělština. - [špa] Por favor...

Ve vězení byl ten starý pán támhle?

Není starej. Náš děda je mladej duchem.

Ve vězení ho museli hlídat čtyři strážní a velitel.

Je to neobyčejný muž.

- Rozuměla jste něčemu? - Vůbec ničemu.

- A vy? - Taky ničemu.

Vidím velkou lásku.

- Nadpozemskou. - Je to zajímavé, pokračujte.

- Bude vás to stát 1 000 franků, madame. - Nevadí.

- Prosím, madame, můžete taky mě? - Počkejte si. Postupně.

- Gastone. - Co je zas? - Představ si, soudce dorazil.

- No a? - Chce s tebou mluvit osobně.

O čem?

To není těžké uhodnout. Zřejmě o svatbě našich dětí.

Zjistíme to.

- Théo, soudce právě dorazil. - Nemám zájem.

- Tak jdeš? - Jdu, jdu.

- Tati, to je skvělé. - Dobře, to stačí.

Pojď.

Pan Pittuiti? Vy jste Brunův dědeček?

Rodinnou podobnost nezapřete.

Byl jste jedním z prvních, kdo četl knihy vašeho vnuka?

Můžete nám říct, od kolika let toužil stát se spisovatelem?

- Takže spisovatel. - Není o nic horší než akrobat.

- Důležitá osoba, co? - Na, vem si.

- Přemýšlel jsi o svobodě? - Stále jsem svobodný.

Ne! Když pro někoho pracuješ a sledují tě, nejsi svobodný.

- Jste jen uzenáči. - Promiň, ale máme respekt.

Chci tě ochránit. Neuvěřitelné.

- Dobrý den, pane Pittuiti. Ochutnejte. - Takové věci nejím.

- Nechám to tady. Pojďte, promluvíme si. - Buď na ni milej.

Starej se o své věci.

- Pamatujete na naše poslední setkání? - Ano.

Sedněte si.

- Proto jsem přišel. - Nerozumím vám.

- S Brunem se vídáte hodně často. - Docela ano.

- Milujete ho? - Nejste moc taktní.

Už jsem takovej!

Taky vás miluje.

Ale jeho představy, jak z něj bude spisovatel...

Dokonce podepsal smlouvu.

Teď je u vás. Mezi novináři...

- A jí zákusky. - Je to pro něj nové.

Každý začátek je těžkej. Vůbec se mi to nelíbí!

Co si myslíte o svém synovi?

Změnil se!

Zajímá tě, proč jsem přišel?

- Jako bys to nevěděl. - Nevím.

Přišel, aby tě odvedl s sebou.

Sám jsi se chytil do vlastní pasti.

- Sám jsi to chtěl. - Já?

Jdu tu dobrou zprávu říct jejím rodičům.

Opatrně. Zpomal. Jen tě varuji.

- Proč tě nechce následovat? - Nežádal to po mně.

Jasně že ne. Proč by chtěla cestovat, když je doma královnou.

Gisèle, Gisèle, to je hrozné. Tvůj bratr je v bryndě.

Dceru předsedy soudu přivedl do druhého stavu.

Do prdele, ten kluk je ale nadanej!

- Cože? - Nic.

Ještě poslední otázku.

Jaké jsou silné a slabé stránky vašeho vnuka?

To jsem si myslela.

Jako každý dědeček, vidíte jen jeho dobré vlastnosti.

Děkuji, pane Pittuiti. Podívám se po Brunovi.

Chápej mě, nemohl bych jí ublížit.

Později bych toho sám olitoval.

Byla úplně zoufalá. Co jsem mohl dělat?

- Utekla a my jsme odjeli. - A pak jsi nás opustil.

Ano.

- Stále jsem na ni myslel. - Opět jste se setkali, omluvil ses,

navzájem se milujete.

A za to chceš prodat svůj život.

- Zlobíš se? - Vůbec ne.

Co se má stát, stane se.

Vydáme se opět na cesty.

Jenže tentokrát nebudeš řídit naše auto.

Pokud do týdne nepošlete svého podařeného synáčka do armády,

podám stížnost!

Opakuji, mé dceři je 17 let! Je nezletilá!

Paragraf 356 trestního zákoníku! Tak si vyberte!

Přeji příjemný večer. Vyprovodím se sám.

- Ubohý Théo, on tam zemře. - Dej mi pokoj!

Bude muset jít.

Všude tě hledám. Přestaň, nebo ti bude zle.

Pojď. Co to je? Vyprázdni kapsy.

Ne! Odcházíme.

Pošetilec bude v kuchyni.

- Hej, pošetilče! - Čekáme na vás. Taky s Gisèle odcházíme.

- A kam? - Do Provensálska. Do opuštěné vesnice.

- Do jaké vesnice? - Gisèle ji našla během prázdnin.

Je v horách.

Daleko od moderního světa.

- Myslíš, že se jí tam bude líbit? - Stane se z ní opravdová Pittuitiová.

- Tak si jdi, Bruno. - Dřív nebo později se to srovná.

Pojď.

- Bruno? - Co?

Máš pravdu. Pravý Pittuiti se nemstí.

Spíše miluje.

Pane Pittuiti, pane Pittuiti!

Prosím, dejte nám krátký rozhovor před televizní kamerou.

A kdybyste nám přeložil, co říká dědeček. Určitě má co říct.

- Žádnej problém. Pojďme na to. - Děkuji.

Jak je libo. Proč ne?

Děkuji, madame. Nyní jsme v domě pana Védrinese,

významného pařížského vydavatele, které vydává první knihu Bruna Pittuitiho.

Už jste měli možnost poznat paní Pittuitiovou...

Říkejte mi Broučku.

...Brunovu matku, a na druhé straně máme jeho otce

pana Pittuitiho a jeho dědečka.

Pane Védrinese, pojďte mezi nás.

- Neostýchejte se. - Povězte nám pár slov, pane Védrinese.

Jsem velmi rád, že mohu dát šanci mladému talentu

- a... poblahopřát otci. - Ano, a mohu potvrdit,

že váš syn taky oplývá velkým talentem.

Podívej, Bruno.

Tvoje rodina.

Už? Pospíšili si.

Gisèle, koukej.

- To není možné, tvoje rodina. - Ale je, Bruno.

A taky s přívěsem.

Překlad a úprava anglických titulků > < 2025

Překlad a úprava anglických titulků > c

Překlad a úprava anglických titulků > cl

Překlad a úprava anglických titulků > cla

Překlad a úprava anglických titulků > clas

Překlad a úprava anglických titulků > class

Překlad a úprava anglických titulků > classi

Překlad a úprava anglických titulků > classic

Překlad a úprava anglických titulků > classico

Překlad a úprava anglických titulků >i classico

Překlad a úprava anglických titulků >il classico

Překlad a úprava anglických titulků >

Překlad a úprava anglických titulků >il classico