Original subtitles

René Cardillac byl jedním z nejrenomovanějších evropských zlatníků.

Jeho práce jsou známé díky četným publikacím knih o umění, časopisům a uměleckým sbírkám.

Teprve před nedávnem obdržely jeho šperky takzvaného "Klenotnického Oskara",

nejvyšší mezinárodní cenu zlatníků.

René Cardillac byl ve středu ráno nalezen mrtev ve svém berlínském bytě.

Spáchal sebevraždu pomocí vlastnoručně zkonstruovaného elektrického křesla.

Mrtvola byla nalezena uprostřed jeho téměř kompletního životního díla,

několika stovek nádherných šperků,

které Cardillac bezpochyby získal vloupáním a loupežnými přepadeními svých zákazníků.

K odhalení pozadí tohoto chorobného jednání bylo zahájeno vyšetřování.

Cardillac po sobě zanechal 24-letou dceru, Madelon Cardillac.

jedinou dědičku jmění, jehož hodnotu lze jen těžko odhadnout.

Kromě Madelon žil v domě ještě Cardillacův spolupracovník Olivier,

který řídil Cardillacovy obchody.

Vztah Oliviera a Madelon se podobal vztahu bratra a sestry.

Cardillac nadále žije v těchto lidech a v souvislostech, které po sobě zanechal.

Rolf Becker jako Olivier

Takže když je... a tuto otázku je třeba si vyjasnit:

když je na Cardillacovi závislý, nic nevybudoval, žádnou existenci,

pak to může být otcovský vztah ke Cardillacovi... učitel, otec bůh, a tak dále...

bez ohledu na to, je-li věřící, ale v každém případě...

se bude pokoušet upnout se na něco,

co mu jeho závislost, jeho touhu po závislosti učiní snesitelnější.

Co by ho v této situaci zlomilo?

Kdyby ho Cardillac vyhodil.

Nebo kdyby mu vynadal.

Má jistě triky, kterými se umí z podobné situace vykroutit,

ale nemyslím si...

že by to přečkal bez následků.

V každém případě, i kdyby se po konfrontaci pokusil Cardillaca obměkčit,

tak ona projevená nedůvěra, nebo nedostatek uznání,

by ho zasáhly, protože je umělecky impotentní...

Jinak by se do takového podniku nepouštěl.

Jsem Madelon Cardillac, dcera slavného Cardillaca.

Žiju v tomto nádherném domě a mám krásný pokoj,

ve kterém si mohu dělat a mít co chci.

Co si o tom myslíte jako herečka?

Vlastně jsem si ještě postavu Madelon úplně neujasnila.

Ještě mi stále není jasné, kým vlastně je.

Nemohu ji věrohodně ztvárnit hned od začátku, musím ji nějaký čas hrát.

Je to jako bych nejdůležitější scénu o nějakém člověku...

hrála hned na začátku.

Jinými slovy?

Já vlastně nevím, nakolik ji zároveň znám i neznám,

to můžu poznat až později...

myslím.

Hans Christian Blech

jako

Dále hrají:

Nevím, jestli právě přemýšlí o tom, co dělala přes den, nebo...

si prostě říká: jsem taková, nebo taková.

Nebo promluví do kamery a řekne:

"Pojď, ukážu ti svůj pokoj", jako bych já mluvila s tebou...

Možná! Stále mě napadá, že se chová infantilně, nemyslíš?

Cardillac před třiceti lety znovuobjevil techniku granulace,

techniku, kterou před ním ovládali jen staří Etruskové.

Chtěla bych mít kalhoty.

Až pojedu na kole, mohla bych si dát nohy přes řidítka.

Co tě to napadlo, k čemu kalhoty...

Co je na tom, kluci taky nosí kalhoty

a taky si můžou dělat co chtějí, když mají kalhoty.

Za prvé nejsi kluk a za druhé si nemůžeš dělat co chceš,

ani když budeš mít kalhoty.

Ale proč? Jiné dívky také nosí kalhoty.

To je otázka vkusu.

Ale to přece nevadí. Když bude pivní festival, nebo tak něco...

Nebo bych mohla v kalhotách jít na ruské kolo.

To můžeš jít zrovna tak v sukni, k tomu kalhoty nepotřebuješ.

Ale byla by to větší legrace.

Můžu ti pomoct?

Nemůžeš. Naopak, rušíš mě a jsem z tebe nervózní.

Co zrovna děláš?

Platinovou úpravu.

Nevypadá to jako platina, podle mě by se platina měla lesknout.

Je ještě surová.

Chtěla bych ti něco navrhnout, tati.

Co? - Něco hezkého, možná i moderního.

Co to děláš?

Přímo na nářadí? Musíme to pak vyčistit.

Jak? - Je to zalepené.

Tak vezmu druhou stranu. - Druhou stranu potřebuju taky.

Tak si vezmu kleště. Udělám to jako ty a podržím si to kleštěmi.

Vidím, že to dnes prostě nepůjde.

Chtěla bych mít ty kalhoty.

Jenom proto, že nejsem kluk...

Na zahradě a na kole můžeš mít kalhoty.

Smím?

Ano. Ale nepůjdeš v kalhotách na ulici, jak jsi chtěla.

Stejně chodím na ulici málo.

Hereččiny vzpomínky pomáhají při vytváření postavy.

Madelonina matka byla také černoška.

Exotická krása této ženy tehdy Cardillaca fascinovala ve smyslu šperku.

Když ale otěhotněla, Cardillac ztratil zájem.

Rok po narození Madelone svou černou ženu opustil.

Madelon si nechal u sebe.

Má vůbec nějakou vzpomínku... kromě vyprávění?

Tvou matku jsem neznal příliš dlouho.

Ale byla hezká, že?

Ano, velmi hezká.

Byla z Guadalalupe.

Měla nádherný hlas.

Já neumím zpívat vůbec. - Byla koncertní umělkyně.

Co bys řekl, kdybych zpívala.

Co bych měl říct? Pokud půjde o výjimečný hlas...

A ona měla výjimečný hlas.

Jsem víc po ní, nebo po tobě.

Ne, také ne. Je to velmi zvláštní.

Ale tobě jsem podobná... tak nějak vnitřně.

Ano... také myslím.

Myslím, že jinak bychom spolu nevycházeli tak dobře.

Podzim je tady krásný, nemyslíš? - Nádherný.

Je mi dobře, musíme to udělat častěji.

Pokud budu mít čas...

Kolik bylo mé matce, když jsi ji poznal?

Když jsem ji poznal...

bylo jí 25.

Podobala se Jozefíně Bakerové? - Ne, to určitě ne.

Ne.

Otec mi nikdy nedával peníze do ruky.

Říkal: "S něčím takovým si nedělej starosti".

On sám se peněz také nerad dotýkal.

Všechno zařizoval Olivier.

Olivier chodil do obchodů a platil mé nákupy.

Co je tohle? - Bayer Leverkusen.

Dělám vždy jen to, co považuji za absolutně nezbytné.

A tohle? - To byla ta reklamní záležitost.

Ano.

Jsem totiž nefalšovaný individualista.

Těch je velmi málo... těch, kteří podávají mimořádné výkony. A tohle?

Feldman za nástroje. - Aha.

To je Degussa, zlato 76.

Myslím něco nezaměnitelného, styl... styl není možné oddělit od člověka.

Minnesota Mining Company. - Ano.

Porce salátu...

Olivier se vedle Cardillaca jevil jako slabý člověk.

Cardillaca bezvýhradně obdivoval, přesto se od něj neustále pokoušel odpoutat.

Pokud by Olivier něco věděl o Cardillacově životě, nebyl by schopen jednat.

Naopak, to není od Cardillaca, jedná se o šperk z antikvariátu.

Talisman proti Cardillacovi.

Cardillac proti tomu nic nemá? - Přehlíží to. Přehlíží toho hodně.

A nikdy k tomu nic neřekne? - Ne... možná pokud bude agresivní.

Ale v agresivních momentech mám ještě něco... tuhle věc.

A jak reaguje?

Dostane záchvat vzteku. To se stane, když má špatnou náladu.

Co to vlastně je?

To je ze stíhacího letounu... zapalování ze Starfightera.

Ze zříceného stroje.

Talisman... - Ne, ne... zbraň.

Oliviere, pojď se nasnídat... Snídaně je hotová, pojď!

Cardillac byl svými šperky posedlý.

Zákazníci museli na dodávku čekat měsíce, přestože šperky byly hotové.

Jednoho dne jsem viděl šanci zveřejnit práce, které Cardillac udělal mimo zakázky.

Bylo těžké získat ho pro tento plán.

Musel jsem využít jeho ctižádosti.

Ale ty šperky jsem dělal pro sebe, výhradně pro sebe...

bez objednávky.

Nechtěl bych, aby... Prostě nejsou na prodej.

Nejde o jejich prodej, jde jen o to, aby vešly ve známost,

jde o to, aby se o nich diskutovalo, aby byly zaknihovány,

aby získaly své místo.

Pokud vaše šperky nebudou nikde zdokumentovány,

jak se mohou pro někoho stát vzorem.

Ano, to je pravda.

Ale budeš je hlídat. - Dobře.

A já k nim musím mít kdykoli přístup.

Musí mi být k dispozici. - Ano.

...oznámit rozhodnutí poroty...

Tak jsem se dostal ke šperku Chimondi,

se kterým jsem Cardillaca přihlásil do mezinárodní šperkařské soutěže.

Chtěl jsem Cardillaca vylákat z doupěte

Tuto cenu získává pan René Cardillac z Berlína.

Prosím vás, pane Oliviere, abyste převzal cenu pro pana Cardillaca.

Děkuji.

Pane Oliviere, uděláte nám radost, když panu Cardillacovi

předáte tuto mezinárodní cenu, kterou vyhlásila zemská vláda za nejlepší dílo.

Vím, že ta trofej je děsný kýč, ale co na tom záleží?

Gratuluji!

Vyhrál jste letošního šperkařského Oscara.

Cože?

Přihlásil jsem nás do soutěže se šperkem Chimondi.

Chtěl jsem vám to říct už dříve, ale byl jste pryč.

Já tu cenu odmítám.

Vždy jsem říkal, že umění má působit samo od sebe.

Musí působit samo od sebe!

Nechat se podmanit touto částečně státem nominovanou porotou je prostituce.

Odmítám se toho stupidního vyhlašováni cen zúčastnit.

A kde je šperk?

Prodán! Do Muzea šperků, za 150.000, pěkná cena.

Překročil jsi svou kompetenci!

Obchod je neplatný.

Mohu dostat kávu?

S tou policií to nebylo nutné.

Prosím. - Děkuji.

Váš majetek. - Děkuji. Nashledanou.

Když Cardillac vyráběl šperk, říkával:

"Není žádné povinnosti mimo této práce,

jde o to, aby práce byla nezaměnitelná, možná pouze ode mě."

Tohoto cíle dosáhnu tak, že do práce zakomponuji obtíže,

jež může zvládnout jedině Cardillac.

Madelon... pojď.

Pojď!

Od svých 12 let jsem musela každou neděli, ještě před snídaní,

předvádět otci jeho šperky.

Někdy přišel úplně nečekaně.

Do podkrovní komory, kterou za tím účelem zařídil,

jsem vstupovala jen s prázdným žaludkem

Někdy, když mě světlo oslňovalo, mi otec zavazoval oči.

Skloň hlavu.

Víc.

Ještě.

Zpátky.

Vpravo.

Ano... drž.

Dolů.

Ano.

Často pouštěl desku se svou oblíbenou hudbou.

Trochu se otoč.

Tak. Ano.

Ukazováček.

Vstaň.

Blíž.

Ano. Otočit.

Ano.

Hotovo.

Dobré ráno, tati, čekáš už dlouho?

Ano, káva už je studená...

Nakonec mi připravil snídani.

A protože jsem o to jednou požádala,

dostávala jsem pokaždé sardinky, bez kůže a bez kostí.

Připravil jsem ti sardinky... - Díky.

...bez kůže a bez kostí.

Výborně. Udělal jsi mi radost. Hned si dám.

Vyspala jsi se dobře? - Ano, a ty?

Docela.

Jsi už dlouho vzhůru? - Od šesti.

Trochu sardinek zbylo.

Madelon! Ne na ulici! - Musím za Marianne!

Zůstaň na zahradě! - Dobře.

Otec to myslel dobře. Bál se, že se mi něco stane.

CQ... CQ... CQ...

Když viděl, že se zajímám o techniku, daroval mi celou radioamatérskou stanici.

Mohla jsem mít přátele po celém světě, aniž bych vyšla z domu.

Rádio Cardillac, CQ20, CQ20.

Výzva DL7KU, rádio Cardillac: Delta, Lima, 7, Kilo, Ungarn.

Rádio Cardillac končí výzvu a přepíná na příjem. Příjem!

Bruce, to poslední spojení mě mrzí.

Někde se musela stát chyba.

Poslyš, v posledním dopise jsi mi slíbil poslat obrázek.

Zase tam žádný nebyl.

Ale děkuju ti za známky. Jak vlastně vypadáš?

Nemůžu hádat.

Představuju si, že jsi velký, máš tmavé vlasy a tmavé oči, že jsi silný.

Schönbergova interpretka Liane S. byla zavražděna na podzim roku 1966 za velmi podivných okolností.

Předpokládali bychom, že Cardillac není schopen přátelství,

ale rekonstrukce hodiny Lianiny smrti naznačuje osobní vztahy mezi oběma umělci.

Cardillac zhotovil pro Lianu náhrdelník, který byl po jeho smrti nalezen v jeho sbírce.

"Nikdy nebude noc, když zemřeš, obklopen křičící temnotou."

"Šelma lásky, pravda v meči... utrpení v páru."

"Sjednoceni vším."

"A nezkropil bych slzami celou tvou úzkost smrtelnou,"

"nepochází-li tvůj noční pot ode mě."

"Prázdný zvon, mrtví ptáci. Země ponořená v tichu."

"Tušíme čísi bědování."

"Strom jako by se usmíval."

"Vlhkost na kraji každého listu."

"Těžko bez lásky každému stvoření."

"Dýcháš tak, že duše tvá zdá se unikat,"

"a tvá zavřená víčka zřejmě zvěstují smrt."

Tvému světlu, tvé krutosti... já vzdávám se.

Sedni si na kufr.

Prst.

Ruku na druhé rameno. Ano, tak.

Tušil vůbec Olivier, kým Cardillac byl?

Pokud byl inteligentní, proč neodhalil souvislosti?

Obojí je možné, ale myslím si, že Olivier

je poznamenán tím, že není svébytnou osobností.

Jinak by se jasně rozhodl.

Myslím si, že to jeho postavení, onen manažment, bylo něco velmi

nebezpečného, protože se dostal do závislosti na někom, kdo něco tvoří, kdo je potentní.

Takže on provádí obchodní činnost,

ale není nezávislý, aby mohl říct: budu obchodovat, jedno s čím.

Madelon působila občas rozrušeně.

Stavěla pyramidy z matrací, zahrabávala se mezi svými panenkami.

Bylo jí už 23 let.

Olivier si dělal starosti.

Zkoušel se jí vyptávat.

Máš nějaké zábrany?

Nevím, asi ano, každý má zábrany.

Jaké máš zábrany? - Nevím, zrovna mě nic nenapadá.

Přece mi můžeš říct, jaké máš zábrany. Máš je vůči otci?

Ne...

Vlastně ano, je pár věcí, která se týkají jen dívek...

a do kterých otci nic není.

Které například?

Třeba...

Které?

Například problémy s menstruací.

Svlékla by ses před svým otcem?

Ano. - Za každé situace?

Ano. - Už jsi to udělala?

Ano. - Kdy?

Nevím, jestli bych ti to měla říkat, Oliviere.

Olivier měl podezření.

Představoval si, že Cardillac má se svou dcerou sexuální kontakty.

Čím více se Olivier snažil tyto myšlenky setřást,

tím více ho zaměstnávaly.

To je jeho soukromá věc.

Do jeho sexuálních problémů se nebudu míchat.

Madelon je mi líto.

Musím se držet stranou.

Šperk, do kterého člověk dal kus svého života,

se pak ztratí ve světě, u soukromníků,

kteří ani neřeknou, zda ho darovali někomu dalšímu.

A umělec se stane anonymním

a je připraven o své životní dílo.

Dalo by se to vysvětlit jako nevyvážená výměna.

To jsou jen teorie.

Člověk si to musí prožít.

Olivier viděl za každým slovem Cardillaca potvrzení své teorie.

Jak daleko je možno zajít s takzvanou svobodou umění?

Jak to myslíte?

Mluvím o svobodě umělce.

Jedno od druhého nejde oddělit.

Rozdělí to soudci?

Přijde na to, jak se jim to podá.

Takže je třeba dobrého právníka.

Znáte nějakého? - Několik.

Tak zůstal Olivier na falešné stopě.

Nadále platil účty za Cardillacovu domácnost v okolních obchodech.

Olivier měnil auta jako obleky.

Každý den měl jiné auto, které si někde vypůjčil.

Myslím, že auta zbožňoval.

Kam jedeme? - Někam.

Máš čas? - Ano.

Jak dlouho? - Nevím, ale čas mám.

Jedeme ke mně?

Kýve se to.

Panebože.

O té želvičce, kterou jsem tenkrát našla v kapse jsi nic nevěděl, že?

Byla moc sladká, dávala jsem jí k jídlu červy,

museli se dávat shora, udělala jsem jí totiž takovou vaničku s vodou a pískem.

Dávala jsem jí červy a ti se vždycky zahrabali do písku.

A ona šla dolů do vody a vytahovala červy z písku

a hltala je a tak divně se dívala. Byla tak sladká!

A tak divně plavala. A taky měla nehty!

Měla takový divný hrudník,

byl žlutý, s takovou oválnou dekorací

a s malými zářezy, ty hlubší byly zelené.

Ty byly malé. A ještě byla modrá, ale z druhé strany, seshora.

Ale ty barvy na hrudi byly mnohem veselejší.

A na nožičkách měla taky takové žluté a zelené ostrůvky.

Ano, byla moc sladká. Ale bohužel umřela.

Víš to? Ochrnuly jí totiž nohy.

Nemohla vyplavat nahoru.

Šla se dolů najíst a už tam zůstala.

Už se nedostala nahoru.

Oliviere, já chci zase dolů.

Poslyš, než začne koncert, chtěl bych si s tebou promluvit.

Ani policii nenapadl správný motiv, jenž by vedl k objasnění vražd, souvisejících se šperky.

Walter Gross, ředitel kriminální policie, byl jedním z Cardillacových obdivovatelů.

Víš, máme problém, se kterým bys mi snad mohl pomoci.

V poslední době došlo na různých místech Evropy k loupežným přepadením a vloupání,

při kterých se jednalo výhradně o šperky.

Je zvláštní, že se v mnoha případech šlo o šperky z tvé dílny.

Může to být stopa.

Možná si vzpomeneš na některé zákazníky,

mohlo to být už před lety...

Milovníci umění, kteří se zajímají výhradně o tvé dílo.

Všechny obchody realizuje Olivier.

Zná všechny možné zájemce a zákazníky, jistě vám rád pomůže.

Mohli bychom se sejít...

Jistě, také mě zajímá, kam ty šperky zmizeli.

Cardillac by každé podezření, že i on má sexuální pohnutky, rezolutně odmítl.

Těší mě, že se dnes večer bavíš. - Ano.

Jakmile budu mít čas, zopakujeme si to.

Ano.

Za to ti každé ráno připravím snídani.

Nebo ji budu muset udělat sám. - Ano. Nemusíš, ale děláš to.

Protože tak dlouho spíš. - Ano.

Nebo protože tak brzy vstáváš. Máš ráno pokaždé velký hlad?

Ne, vlastně nikdy.

Cardillac se narodil s nadáním a s vášní,

které mohl vždy realizovat pouze na cizím majetku.

Pouze když se postaral, aby mu nic nepřipomínalo podmínky jeho práce,

vznikaly v jeho nitru nezaměnitelné nápady.

Je poněkud plachý, nerad se stýká s lidmi,

proto pověřil mě, abych s vámi navázal kontakt...

Von Boysen hledal kontakt ke Cardillacovi.

Sbíral drahé kameny a chtěl je Cardillacem nechat zasadit.

Pane von Boysene, udělám si pár poznámek.

Smím se zeptat na vaše křestní jméno?

Albert von Boysen.

Bydlíte tady? - Grunevald, Kopernikusstrasse 6.

Jaké je vaše povolání?

Vlastně...

Je to tak důležité?

Přicházím za vámi s nabídkou...

Nechci se vás vyptávat, pochopte mě.

Chci pro Cardillaca vytvořit váš obraz, pokud možno plastický,

aby před sebou měl osobnost... - Rozumím.

Nemusíte mi odpovídat.

Rozumím, ale snad by pro pana Cardillaca bylo přínosnější,

kdybych jemu, nebo vám vysvětlil, proč s těmi kameny jdu právě za vámi,

proč chci, aby tyto kameny zasadil právě pan Cardillac.

Jistě. Byla to náhoda, že jste na svých cestách získal tyto kameny?

Máte už nějakou větší sbírku?

Nebyla to náhoda, hledal jsem právě tyto kameny.

Takže máte jen tyto kameny? - Jsem sběratel,

a například kameny... kameny jsou pro mě...

symbolem věčnosti.

Ano? - Cardillacu!

Prosím. - Něco pro vás mám.

Včera jsem někoho potkal. - Ano?

Byl jsem včera venku a oslovil mě jeden dost zvláštní člověk.

Chce, abyste pro něj něco udělal.

Zdejší? - Bydlí tady. Grunevald, Kopernikusstrasse 6.

Předsevzal jsem si, že se v mém vztahu ke Cardillacovi dostanu dál.

Chtěl jsem realizovat kontrakt, který by se stal korunou jeho tvůrčí činnosti.

Doufal jsem, že se takto přiblížím ke své vlastní soběstačnosti.

Je často na cestách, ale nevím, co dělá, to jsem z něj nedostal.

A co pro něj mám udělat? - Zasadit kameny.

Cardillac zakázku přijal...

a celé měsíce pracoval jako posedlý.

Tou dobou jsme jej viděli jen zřídka.

Ano, hrozně zajímavé, moc mě to potěšilo.

Ano. Kdy?

Nelíbilo se mu, když jsem ho pozorovala při práci.

Vůbec se mnou nemluvil.

Ale vždy jsem vycítila, když něco dokončil.

Propadal pak depresi.

Snažila jsem se ho povzbudit a utěšit.

Pan Christian, královský strojvedoucí lokomotiv,

následovala ho jeho oddaná manželka,

paní Sophie, vdova po královském strojvedoucím lokomotiv.

Karl Christian, hlavní inženýr závodů Resita v Bukurešti.

230 hodin, celkem 9 týdnů,

bez času na návrhy a přípravu.

Chtěla bych ho vidět. - Hadí hnízdo?

Takže jsi v perlách viděl hadí vejce?

Ano, pozoroval jsem hady v akváriu.

Na šperku se kolem skupiny perel vine had,

na jehož zádech je zasazeno 107 smaragdů.

Kolem je prstenec s 31 smaragdy, který hada drží,

a na druhé straně dva stočení hadi, kteří tvoří symbol nekonečna.

Jsi smutný, že je pryč, že?

Šperk "Hadí hnízdo" doručil Olivier Albertu von Boysenovi

o tři týdny později, 18. srpna.

Po práci na "Hadím hnízdě" otec onemocněl.

Stěžoval si, že nemůže pracovat.

Tati, mám koupit něco k jídlu?

Pro mě, za mě.

Ano, něco přines, to je jedno.

Co bys chtěl, máš na něco chuť? - Na tom nezáleží.

Chtěl bys čokoládu?

Nebo mám koupit chleba, aby tu bylo něco k snídani?

Žitný chléb, ano.

Žitný chléb. Jaký druh, jsou různé druhy.

Mně je to vážně jedno. Jakýkoli.

Jeden druh? - Ano...

A něco k obědu?

Přeskakuješ od jídla k jídlu.

Chtěla bych něco uvařit. Chci vědět, co by sis dnes dal.

Chtěl bys sýr, míchaná vajíčka se sýrem? Nebo chleba se sýrem?

Nebo sýrový koláč s hroznovým vínem?

Mně je to jedno, prostě něco udělej.

Víš, že toho moc nesním.

Nedrží to.

Boysene?

Boysene?

Boysene!

Boysene!

Von Boysene?

Co se děje?

Viděl jsem Boysenovu sbírku kamenů.

Ti dva, on a Cardillac, by se jeden pro druhého mohli stát nepostradatelnými.

Násilná smrt zastihla Alberta von Boysena uprostřed práce,

kterou miloval více, než kameny.

Vzbudil pozornost myšlenkou vycvičit pro dostih tažného koně,

a postavil pro tento účel tréninkové zařízení.

Chtěl zúčtovat s názorem,

že pouze ušlechtilé rasy koní mohou podávat skvělé výkony.

Jedny noviny přinesly titulek: "Aristokrat chce socialismus pro koně".

Podívejte se, v pohledu na koně je manifestován konzervatismus.

Dalo by se říci, že lidé svou závislost, nebo hrdost

na svůj původ, projektují na zvíře.

Vidíme to u psů, vidíme to u koní,

vidíme to u některých dalších zvířat,

ale u koní je to naprosto extrémní.

Říkáme: "Tento kůň je určen pouze k tomuto účelu."

U lidí, například ve sportu,

existují teorie, že černoch snese jen krátkodobou zátěž.

A najednou máme olympioniky, kteří běží 1500 metrů, běží 5000 metrů,

a co jsou? Jsou to černoši.

Dříve se říkalo, že mohou jen sprintovat.

Stále slyším, že se jedná o nějaký stroj.

Mohl byste mi to demonstrovat?

Jakým procedurám koně vystavujete?

Pro křečka je tento běh pouze hrou, bez jakéhokoli smyslu.

Křeček by se v této roli měl bavit, je otázkou, zda se skutečně baví.

Každopádně lze tento princip využít,

a pokud kůň poběží v přiměřeně velkém válci

můžete vytrvalým tréninkem

rozvinout muskulaturu koně, takže posléze bude schopen...

Vezměte si například profesionálního sportovce...

Ten nedosáhne vysokých výkonů, pokud nevyužije služeb nějakého stroje.

Stroj je nezbytný, stroj je v tomto případě ve službách sportovce.

Proč by stroj nemohl být ve službách koně?

Nemusím tvrdit, že kůň musí poslouchat stroj.

Bude ale ten kůň šťastnější, když bude podávat špičkové výkony?

Když už mluvíte o šťastném koni...

To je velmi delikátní otázka. Někdo z ochránců zvířat by hned řekl:

"Samozřejmě, existují šťastní koně. Podívejte se na toho psa, jak je šťastný.

Podívejte se na tu kočku, jak se vyhřívá na slunci, je šťastná."

Můžeme jen těžko rozlišit, zda naše lidské pocitové kategorie

lze promítnout i na zvíře.

Myslím, že to nemusíme rozlišovat.

V tomto experimentu ale můžeme dokázat,

které předpoklady jsou dané přírodou,

a které chceme my lidé přírodě udělit.

Tohle je kardinální otázka.

Ale takto se opět stavíte do pozice vykořisťovatele.

Říkáte, že z pivovarského koně

lze pokročilými metodami získat víc, než dosud.

Já v tom nevidím žádné osvobození koně, které propagujete.

Já toto osvobození vidím.

Představte si, že trénuji pivovarského koně a tento kůň se díky tréninku...

musí to být jiný trénink, než je obvyklý u závodních koní...

...Díky tomuto tréninku poběží pivovarský valach,

tento neohrabaný kůň, jehož neohrabanost je dána stavbou kostry,

po závodní dráze a bude prohánět

z hlediska lidské estetiky mnohem krásnější, mnohem graciéznější koně.

Prostě prohánět po dráze.

Ale co z toho ten kůň má? To je, oč tu běží.

Zvířata mají jistou konstantní přirozenost.

Kdo může říci, že tažný kůň to tak chce?

O konstantách v přírodě toho nelze říci mnoho.

Víme jen to, že příroda se nepřetržitě vyvíjí.

Živá příroda v podstatě neukazuje nic trvalého.

Život vzniká a zaniká. To platí pro každou formu života.

Trvalé je v podstatě jen to, co je mrtvé.

Nebo to, co přichází ze sféry života,

tvorba, abstrakce... poznání, vědecké poznatky...

Jako mineralog máte určitý vědecký kredit,

proč ho nyní stavíte v sázku s touto poněkud pochybnou teorií?

To mě znervózňuje.

Mé mineralogické ambice mají zcela jinou funkci.

Kámen, jenž se v průběhu dlouhé historie naší země proměnil v krystal, je neměnný.

Můžeme ho částečně zformovat, můžeme jej štěpit, můžeme jej zasadit,

což mám zrovna v úmyslu, ale zůstává kamenem, že...

Granit zůstává granitem.

Von Boysen sdělil svým přátelům:

"Až budu umírat, pokusím se napít mléka,

protože tváří v tvář smrti jsem zůstal dítětem."

Vstát.

Blíž.

Vlevo.

Vpravo.

Kleknout.

Zůstaň.

Z pocitu nejdokonalejšího štěstí vyrostl strach.

Cardillac se obával, že by právě teď mohl Madelon zabít.

Cardillac... Co s tím mám společného?

Stále stejné žvásty, zatuchlost,

ten malý pracovní stůl.

V podstatě jsem úplně jiný,

zajímají mě jiné věci.

Zajímá mě cestování, lidé,

Chci vědět, co se kolem mě děje, co se děje ve světě.

Když jsem se dozvěděl, že Albert von Boysen byl zavražděn,

a že byl ukraden onen jedinečný šperk,

přepadl mě nedefinovatelný strach.

Chtěl jsem od Cardillaca pryč.

Olivier měl v souvislosti se zakázkou na šperk pro von Boysena jistá očekávání.

Teď již von Boysen nebyl relevantní.

Olivier sledoval myšlenku, že se díky velké transakci od Cardillaca zcela osvobodí.

Pane Sachsi. - Těší mě.

Těší mě, Oliviere. - Jak se máte?

Jde to. - Hezký kabát.

Je z hezkého zvířete. - Zaplatili mu za to?

Snad si s tím poradíte. Zkuste to.

Posaďte se.

Přinesl jsem vám fotografie.

Mladý průmyslník Gunter Sachs

se již v minulosti vyjádřil, že by rád získal od Cardillaca nějaký šperk.

Jako sběratel a znalec moderního umění přesně věděl,

jakou cenu má Cardillacova práce.

Toto je kniha o moderním zlatnictví,

Cardillac zde má významné postavení.

Tady se podívejte na jednu z prvních prací,

velice stylové. - Historismus, velice stylové.

Zde se ještě přizpůsobuje... tady už začíná být svobodnější.

Toto zde je velice raný list. Ale podívejte se tady...

Takový šperk jsem ještě neviděl,

je to velice neformální, rozvolněné, připomíná to kaleidoskop,

jak většinou vídáme v oněch symetrických osách...

Mimochodem, vždy jsem si představoval, že módní šperk

má jednu dimenzi navíc,

protože není vázán na cenu matérie.

Já myslím, že Cardillac si neklade hranice ohledně materiálu.

Velice by mě potěšilo, kdybych ty věci mohl vidět v přirozené podobě,

nebo se s panem Cardillacem setkat osobně.

Proč ne, mohl by třeba přijít sem. Je sice poněkud plachý, ale já...

Ano, to nevadí. - Myslím, že to nebude problém.

Cardillac ale tou dobou hledal naprosto nový umělecký začátek.

Z tohoto důvodu byla jeho práce prakticky neprodejná.

Nikdo nevěděl, kam směřuje.

Dobrý den. - Dobrý den.

Dobrý den. - Dobrý den.

Tudy, prosím. - Díky.

Cardillac navázal kontakt se dvěma grafiky, Alim a Katinkou.

Snad bych vám mohl ukázat pár listů.

Zde jsme společně, Katinka a já,

graficky znázornili řadu milostných párů známých z literatury.

Například Lolita a Humbert Humbert.

A došli jsme k myšlence, že bychom mohli vytvořit šperky

jeden z druhého tím způsobem, že se zkrášlíme navzájem.

Hlavní věc je naprosto nový začátek.

A toto pro mě může být velká šance.

Možnost otevřít druhou cestu.

Tak to vidím.

Vycházejíc z grafických forem, které končí kontraktem pěny,

jsme dospěli k myšlence přenést pěnu nebo tvar přímo na tělo.

Jako šperk.

Samozřejmě jako šperk. Ale pěnu můžeme dále zdobit,

můžeme použít zlatý prach, můžeme jím tělo posypat a získáme levný šperk.

K tomu je možná třeba říci, že by měla být nalezena linie,

aby materiál získal konzistenci pěnové gumy,

která na těle ztuhne, aby se tento nasprejovaný materiál

stal šperkem, možná nadneseně jakýmsi nasprejovaným oděvem.

Ne, to co mi navrhujete je pouze nastříkaný vzduch, přinejmenším...

Prakticky ano, ale ten materiál je možné zušlechtit.

Takže například pár, který chce strávit večer mimo domov, se vzájemně...

Nebo také doma? - Nebo také doma.

...se vzájemně ozdobí, nasprejuje zlatou, nebo stříbrnou pěnou...

Ano, pokud jde o umělce, ale co například běžné ženy?

Existuje přece naivní malířství a další laické metody.

Taková paní Müllerová si dokáže sama ozdobit dort,

proč by takto nemohla ozdobit tělo svého manžela?

Tak utopické to vlastně není.

Některé věci by se s tímto materiálem jistě daly realizovat.

Cardillacovi bylo tehdy 54 let.

V tomto věku by vlastně měl být vývoj umělce dokončen,

jeho životní styl nalezen.

Umělecký trh je citlivější.

To co děláte, je jako bychom důkladně protřepali vysoce precizní nástroje.

Trh má své zákonitosti, těm se nemůžeme postavit.

To je směšné.

Nikdo nemůže umělce nutit, aby celý život setrval na jedné variaci.

Hloupost! Nenechám se připoutat ke svému dosavadnímu stylu.

Je to mé zcela svobodné rozhodnutí.

Nebudete 30 let kultivovat svůj styl, abyste pak všechno zahodil.

Za prvé se tím zničíte, a za druhé se to dotkne vašich přátel.

Stále si věřím.

Musíte pochopit, že nejste sám.

Ale já jsem byl vždy sám, mé práci nikdo nerozumí!

Měl jsem vždy jen jedno měřítko, sebe samého.

A tohle je zcela nová zkušenost.

Už nejste začátečník. - Ale vzrušuje mě experiment.

Přeceňujete svou myšlenku. - Ano.

U Schindehüttera to může fungovat, ale ten je o 20 let mladší.

S věkem to nemá co dělat!

Zacházíš úmyslně tak daleko?

Nevím, jestli mám pokračovat.

Se starým se nedalo nic dělat.

Musel jsem zrušit namáhavě vybudovaný kontakt s Gunterem Sachsem.

Nevím, co se s ním stalo.

Co dělá teď...

můžeme nazvat krizí,

která vychází z jeho tendence k depresi.

Podle mě, Oliviere, to vidíte příliš černě.

Možná jeho umělecký výraz přinese své ovoce, to ještě nevíme.

Tomu nevěřím, pane Sachsi, myslím, že se dostal do slepé uličky.

Je úzká, už se z ní nedostane.

Myslím, že už se nedá nic dělat.

Jak jste jednou mluvil o tom filmu, rozhlédl jsem se trochu po Berlíně

a našel jsem dva lidi, kteří by pro vás mohli být zajímaví.

Ale zpět k našemu Cardillacovi...

Vy nevěříte... kdybychom mu dali zakázku...

byl by ji byl schopen v současném rozpoložení realizovat?

Myslím, že ano. Myslím, že zakázka je to jediné, co by mu pomohlo.

Zakázka od vás ho možná přivede zpět k práci,

každopádně ke smysluplnější práci, než...

Rád bych to udělal, nejen z filantropických pohnutek,

ale také bych rád získal jeho šperk.

Dobrý den, Cardillacu. - Dobrý den, Sachsi.

Rád vás poznávám.

Nezbývalo mi nic jiného, než Cardillaca se Sachsem seznámit,

a čekat, jak si s ním poradí.

Sbíráte umění?

Už několikrát jsem si položil otázku, jak jsem se dostal ke sběratelství umění.

Jistě v tom hraje svou roli elementární touha obklopovat se krásnými předměty.

Pak je zde ale ještě něco hlubšího.

Kupodivu Cardillac zakázku přijal a zase pracoval.

Sachs očividně získal jeho sympatie.

Ale šperk pro Sachse, pokud je mi známo, nebyl nikdy dokončen.

Možná má Olivier pravdu.

Už nejsem dost mladý.

Ali a Katinka jsou mi cizí.

Nechtějí šperk změnit, ale být jeho nositeli.

Jejich záměr není umělecký.

Co se mi na tom líbilo, byla ona nekonečná ušlechtilost formy,

ona mikroskopická struktura,

bubliny a buněčné tkáně.

Každý by řekl, že ze zlata je nemožné něco takového stvořit.

To nejtěžší, co jsem kdy udělal.

Vlastně to ani není šperk.

Při nejmenší neopatrnosti se rozpadne.

Jedna perla už se odlomila.

Jeden neopatrný pohyb a vše se rozpadne.

Tohle je hranice mých možností.

Když jsem všechny ty šperky uviděl, také jsem se ptal,

jak mi to mohlo zůstat utajeno.

Cardillac byl vysoce ceněný umělec, nikoho by taková věc nenapadla.

Na listině Cardillacových zločinů stojí:

11 loupežných vražd, jichž se dopustil během 12 let v různých městech Evropy,

kromě toho kolem 15 vloupání a řada loupežných přepadení.

Cardillac, který se od šperku, který zhotovil, nechtěl odloučit,

získával takto své klenoty zpět.

Nyní, po jeho smrti, se nepodaří objasnit všechny jeho zločiny.

Kde mám poznávat lidi? - Chceš tu trčet dalších 10 let?

Myslíš, že po tom, co se stalo, se o mě lidé a sousedé budou zajímat?

Schovají se přede mnou, protože ten dům je divný...

Musíš si najít nějakou práci, abys poznala nové lidi.

Kvůli mně to nedělal.

Vždycky jsem ho milovala a on mě taky.

Nevím, proč mi to nikdy neřekl.

Promiň, ale když budu vraždit lidi, nebudu ti to vyprávět! To je nesmysl.

Jde o to, abys byla nějak zajištěná, musíš udělat první krok.

Mohla bych navrhovat šperky.

Pokud si věříš, dobře. Jdi na nějakou školu,

nebo zkus spolupracovat s jinými zlatníky.

Důležité je, abys nějak začala.

S tebou to není žádná výjimka.

Chápu, že se bojíš.

To je přirozené.

Vlastně si nemyslím, že máš strach.

Myslím, že se bojíš něčeho neznámého.

To je Gerard. Gerard miluje chlapce, ale mě miluje taky.

To je paní Kleinová.

Otec ji najal, aby u nás bydlela, když jsem byla ještě úplně malá,

skoro od prvního dne, protože jsem neměla matku.

Musela se starat o mé jídlo a oblečení, o mou čistotu.

Nesměla ke mně být milá,

vůbec se mnou nesměla zabývat.

Byla u nás do mých 12 let. Až teď ji zase vidím.

Nebyla jsem jako její vlastní dítě.

Takhle to s chůvami asi nebývá.

Ano...

Na procházky se mnou chodila zřídka.

Tento film byl restaurován v roce 2007

Hráli:

Scénář a režie: Edgar Reitz

© Filmová nadace Edgara Reitze 2007