Original subtitles

Downloaded from YTS.MX

Official YIFY movies site: YTS.MX

Zdravím, já jsem Jon.

NETFLIX UVÁDÍ

Jsem autor divadelních muzikálů.

Jeden z posledních svého druhu.

Omlouvám se. Ale poslední dobou slýchám tenhle zvuk.

Kamkoli jdu, slyším to tik, tik, tik…

Je to jako časovaná bomba v béčkovém filmu nebo v sobotním ranním pořadu.

Zápalná šňůra už hoří. Hodiny odpočítávají vteřiny,

jak se plameny blíží, blíží a blíží,

až do chvíle, kdy…

Tohle je příběh Jonathana Larsona.

Všechno nejlepší k výročí. Miluju tě.

Před cenami Tony.

RENT VYPRODÁNO

Před Pulitzerovou cenou.

Před tím…

Tento večer a všechna představení věnujeme

našemu příteli Jonathanu Larsonovi.

…než jsme o něj přišli.

Všechno, co uvidíte, je pravda.

Až na to, co si Jonathan vymyslel.

Je 26. ledna 1990.

PREZENTACE SUPERBIE

Místo? Nehostinná, nemoderní země nikoho

mezi Soho a Greenwich Village.

Mám dvoje klávesy, počítač Macintosh, kočku,

impozantní sbírku cédéček,

kazet a desek s hudbou jiných lidí.

Police se prohýbají pod tíhou her a románů, které jsem nenapsal.

Mám originální dystopický rockový muzikál,

který jsem posledních osm let svého života psal

a přepisoval a přepisoval.

Mám dopisy o zamítnutí od důležitých i méně důležitých producentů,

divadelních společností, nahrávacích a filmových studií.

A už za týden…

mi bude třicet.

Víc než Stephenu Sondheimovi, když uvedl na Broadwayi první muzikál.

Starší než Paul McCartney, když napsal poslední píseň s Johnem.

Ve třiceti měli mí rodiče už dvě děti,

měli zaměstnání, stabilní plat a hypotéku.

Za osm dní bude moje mládí navždy pryč.

S čím přesně se můžu pochlubit já?

Všechno nejlepší!

Zastavte hodiny.

Dejte si pauzu,

Je čas vše přeskupit,

než ten zápas prohraješ.

Zastavte obraz.

Vraťte to.

Je čas se soustředit,

než to zabalí.

Roky se krátí,

vrásky na tvém obličeji se prohlubují.

Připadáš si, jako bys šlapal vodu,

mořský proud však sílí.

Nepanikař, neskákej z lodi.

S tímhle nemůžeš bojovat, jako s daněmi.

Alespoň že se to děje jen jednou za život.

Zpívají: „Hodně štěstí!“

Chceš si lehnout a brečet.

Tohle jsou třicátý narozky v devadesátkách.

Proč nám nemůže být pořád devětadvacet?

Sakra, máš pocit, že je ti furt 22.

Je ti 30 v roce 1990.

Prásk! Jsi mrtvej, co naplat?

Co naplat?

Co naplat?

Udělal jsem deset kopií.

Ty jsi anděl.

- Bylo to naposled. Vážně. - Já vím. Díky.

- To nech. - Zaplatím ti.

- Ale já nechci. - Odneste někdo to smetí.

Prý se od Jona stěhuješ.

To je konec jedný éry.

Skoro každý ráno slyšíme, jak brečí do ledničky. Je to smutný.

Ne, o tom mluvit nebudeme.

- Carolyn, přijdeš příští pátek? - Co je v pátek?

- Workshop k Superbii. - Divný, že se nezmínil.

Zní to nějak povědomě.

Tohle je velký průlom. Tohle je moje chvíle.

Poprvé to uvidí někdo jiný než my.

Je fajn, že na to vůbec netlačíš.

Člověk už přichází do let,

kdy už nebude skladatel, co obsluhuje v bistru,

ale stane se číšníkem, který má koníčka.

Boo-boo, musíš si položit otázku,

jestli se necháváš vést strachem, nebo láskou.

Vykliď ranvej,

zkus to znovu projít.

Zkus to ještě jednou,

než ti dojde benzín.

Kamarádi tloustnou,

vlasy ti řídnou.

Připadáš si jako zachránce

v týmu, který nevyhraje.

Nevyšiluj, nepoddej se.

Nemůžeš s tím bojovat, jako s radnicí.

Aspoň že nejsi sám,

jsou tu i tví kamarádi

a zpívají: „Hodně štěstí!“

Přeješ si, abys mohl utéct.

Koho zajímají narozeniny?

Ale 30 v devadesátkách?

Můžeš být optimista?

Už nejsi nevinnost sama.

Je ti 30 v roce 1990.

Jo, ty už jsi pasé.

Co naplat?

Co naplat?

Co naplat?

Jen tak jsi dal výpověď?

Nedal jsem výpověď jen tak. Oznámil jsem to.

- To je úplně to samé. - Ne, mám ještě dva týdny.

Nechávám se vést láskou.

Co?

Rosa má dalšího klienta. Craig Carnelia.

Tvoje agentka Rosa, která ti nebere telefon?

Přesně ta.

Loni pozvala na Craigův muzikálový workshop všechny lidi od divadla.

Ještě před přestávkou mu nějaký producent vypsal šek na deset tisíc dolarů.

Kéž bys takhle nemusel přemýšlet.

Dělat umění stojí peníze.

- Dělat umění tady stojí peníze. - Ale stojí to za to.

- To je nádherný. - Já vím.

Jak to chceš zaplatit?

Peter Pan a Zvonilka.

Kudy do Země Nezemě?

Smaragdové město se řítí do pekel,

- co tam tomu už čaroděj nevelí. - Už nevelí…

Na ulici slyšíš hlasy

ztracených dětí, krokodýlů…

Nemáš chuť

volit mezi zlými čarodějnicemi,

makovými poli nebo muži za oponou.

Tygří lilie, rubínové střevíčky.

Hodiny tikají, to je jisté.

Zpívají: „Hodně štěstí!“

- Hodně štěstí! - Kéž by to všechno byl sen.

Vypadá to spíš jako soudný den.

- Sakra, 30/90. - 30/90.

Čekám velkou změnu.

Nevidím duhu, ty jo?

Bude ti 30 v devadesátkách.

Podívej se na moje ruce, míč prošel.

Chci skórovat, ale ne moc rychle.

Svět volá. Buď teď, anebo Země Nezemě.

Proč nemůžu být dítě navždycky?

30/90. 30/90.

30/90. 30/90.

30/90. 30/90.

- Co naplat? - Co naplat?

30/90. 30/90.

Co naplat?

Dámy a pánové, zatleskejte naší kapele

a také mým drahým přátelům,

zpěvákům Rogerovi a Karesse.

Pátek večer.

Ahoj, Jonathane, tady Deborah. Mám od Susan tvoji nahrávku k dnešnímu tanci…

Jenže mně nějak nefungujou repráky.

- Ahoj, Pookie. - Ahoj.

- Jak bylo ve Filadelfii? - Z letiště jsem jel do zasedačky

a za tři hodiny zase zpátky.

To zní skvěle.

Michael byl úžasný herec.

Byl tahoun každé hry na střední i na vysoké.

A pak jsme se přestěhovali do New Yorku.

Mám po krk vstávání v pět,

abych si stoupl do fronty před Equity Building

a celý den čekal a modlil se,

že se režisér uvolí podívat na někoho, kdo není v odborech.

A až se konečně do té místnosti dostanu,

při troše štěstí zazpívám šest taktů, než mě zarazí

a osloví mě špatným jménem… Juan, Pedro, Carlos, lo que sea…

A za týden dostal práci v nóbl reklamní firmě,

s parádním platem.

Zdravotní péče, zubař…

Nikdy nelitoval.

Jsi nezaměstnaný,

tak bys možná za ten večírek nemusel tolik utrácet.

Nejsou peníze k tomu, aby je člověk utratil s lidmi, které má rád?

Jenže ty nemáš žádné peníze.

- Jasně. - Tohle tu trčí už týden.

- Já to zařídím. - Jo, přesně tak to vypadá.

Brzo už tady nebudu, abych ti připomínal placení účtů.

Jak jenom přežiju?

Dobrá otázka. Našel sis spolubydlícího?

Měl jsem moc práce. Příští týden mám ten workshop.

Jaký workshop?

To bylo vtipné.

V kolik to dneska začíná?

STRACH, NEBO LÁSKA?

Opona se zvedá ve 20.00.

Tanec je prý skvělý, ale hudba stojí za houby.

Susan vyrostla v malém městě na Středozápadě.

Šla studovat biologii, aby se stala doktorkou nebo učitelkou,

jenže pak se zamilovala do moderního tance.

Sen každého rodiče, že?

Přestěhovala se do New Yorku, kde nikoho neznala.

O čtyři roky později pracovala se všemi významnými choreografy.

Paul, Trisha, Merce.

Rok 1990, to byl rok, kdy ji měli konečně přijmout do souboru.

Nemuset přecházet z práce do práce. Mít konečně domov, uměleckou rodinu.

A byla připravená. Byl to její rok. Věděla to.

A pak si během kostýmové zkoušky zlomila kotník.

Po rehabilitaci o šest měsíců později opět tančila, ale…

ať už ten moment, kdy věděla, byl jakýkoli,

najednou už si nebyla jistá.

Susan je ale opravdová umělkyně.

Nezáleží jí na tom, jestli své jméno uvidí v New York Times.

Je jí jedno, jestli tančí před pěti lidmi,

nebo před pěti tisíci.

A pak je tady ta naše věc.

Víš, že si to nemůže dovolit, že jo?

Víš, že se rád předvádí, zvlášť, když jde o tebe.

Po všem, co jsme pro něj udělali…

- Dost! - …odejde.

Freddy, nechám ti svoje mixtejpy. Vzpomínej u nich na mě.

Jonathan Larson a jeho slavné mixtejpy z Bistra Moondance.

Kdo by neocenil u jídla hity z muzikálů?

Nejsou to jen muzikálový hity. Je to velmi vytříbený mix.

- Někdo si na mixtejpy nenechá sáhnout. - Očividně.

- Moc ti to přeju. Vážně. - Jo?

Zároveň jsem nesmírně zahořklý, žárlím a závidím

a taky tě teď tak trochu nenávidím.

Prostě… Odchází.

A ty jsi další na řadě.

- No, minulý týden mi zavolali. - Super!

- Kvůli plavbě. - Co je na tom špatného?

Je to arktická plavba, takže skoro všechno.

Naprosto všechno je špatně. Severní ledový oceán.

Jak se cítíš?

Byl to vážně dobrý týden.

Počet T-lymfocytů je dobrý. Doktor je nepatrně optimistický.

To je dobře. Vypadáš skvěle.

Děkuju. Já vím.

Na tu plavbu budu muset…

Zatáhni to. Ještě. Ještě.

Na střední jsme se Scottem zpívali madrigaly.

- Co? Vážně? - Jo, jo.

Nesnášel jsem zpěv. Dělal jsem to jen kvůli pičkám.

Potkal jsem Scotta v Soho. Nemohl si to nechat ujít.

- Chápu. - Nikdy se na umělecký párty nedostanu.

Je to naprd. Bývají tam nejlepší drogy.

- Scott dělá do financí. - Překvápko.

- Co děláš ty? - Jsem budoucnost muzikálového divadla.

Vítej. Dám si ještě drink.

Ten chlap je fakt vtipnej.

Tohle je život bo-bo, bo-bo bo…

Tohle je život bo-bo, bo-bo bo…

Tohle je život bo-bo, bo-bo bo

bohémský.

Sprcha je v kuchyni, možná je tam mýdlo.

Nádobí ve dřezu, vyčisti si zuby, jestli to dáš.

Záchod je v komoře…

Modli se, aby tam byla žárovka.

Dneska ne!

Spolubydlící jako na kolotoči, tak dávej pozor.

Čtrnáct lidí za čtyři roky…

Ann a Max a Jonathan a Carolyn a Kerri,

David, Tim… Ne, Tim byl jen host na půl roku.

Margaret, Lisa, David, Susie, Stephen, Joe a Sam.

A Elsa, sen všech revizorů, která je stále na útěku.

A nezapomeň na sousedky, Michelle a Gay.

Byly víc rodina než rodina.

Čas pádí a všechno hyne.

Myslel jsem, že touhle dobou budu mít psa, dítě, ženu.

Loď se tak trochu potápí, tak radši pojďme pít,

než začneme mudrovat: „Tohle je život?“

- Jo! - Tohle je život bo-bo, bo-bo bo…

Tohle je život bo-bo, bo-bo bo…

Tohle je život bo-bo, bo-bo bo

bohémský.

- Bohémský. - Ještě jednou!

Bohémský.

Bo-bo, bo-bo bo.

To bylo naprosto skvělý!

- Jo, Scotte! - Jo!

Ahoj, všichni odcházejí.

- Potřebovala jsem trochu vzduchu. - Dobře.

Tady mrzne.

Kde máš kabát?

Já nevím…

Vespod té velké hromady.

To je hezký.

To je vězeňská bárka.

Jasně.

V Jacob's Pillow prý hledají učitelku tance.

- Fakt? - Jo.

Pár hodin týdně pracuješ, zbytek času máš pro sebe.

Prázdné studio k dispozici, kdykoli chceš.

Můžeme si promluvit?

O tom, jak jsi byla dneska úžasná?

- Děkuju. - Myslím to vážně.

Mohl bych se věčně dívat, jak tančíš.

Napadlo mě, že se přihlásím.

Na to místo v Jacob's Pillow.

Byli jsme tam loni v létě, vzpomínáš? Viděli jsme tam Marka Morrise.

- A jo! - Jo.

- To je to místo Berkshires? - Jo.

Chceš se přestěhovat do Berkshires?

Nemuset 30 hodin týdně přepisovat texty,

abych měla na nájem? Proč ne?

Třeba se dostanu zase do formy.

Jasně. Jo. Dobře. Do toho. Přestěhujeme se.

- Myslím to vážně. - Já to myslím vážně.

Budeme bydlet ve srubu? Budeme lovit žaludy?

Budeme sbírat… veverky?

O čem to mluvíš?

Je to Berkshires.

Lidi tam mají chaty. Byl jsi tam.

Promiň. Můžeme jít dovnitř?

Promiň, mám strach… Už skoro nic necítím.

Ty jsi ale fňukna.

Vezmi si to.

Počkat…

Líbí?

Myslela jsem, že pospícháš dovnitř.

Víš, to místo v Berkshires?

- Zní to skvěle. - Požádala jsem o něj.

- Jo? - Jo.

A dali mi ho.

Jo? To je skvělý.

V červnu začínám.

Fajn. Takže je to jen na léto?

Ne, je to napořád.

Jone?

Berkshires? To je z Midtownu šíleně daleko!

Jo. Jo.

Proč to teď dělá?

A říká: „Chci, abys jel se mnou.“

- Co jsi řekl? - Řekl jsem: „Co?“

Co mám říct? Nevěděl jsem, co mám říct.

- Já přece nemůžu opustit New York. - Řekni jí, ať se k tobě nastěhuje.

- Kam? - Potřebuješ spolubydlícího.

Dvě mouchy jednou ranou. Rádo se stalo.

Co ten týpek, se kterým jsi chodil? David?

- Hodili jste se k sobě. - Nevyšlo to.

V kanceláři máme diskusní skupinu.

Shánějí lidi. Nemám tě přihlásit?

Chceš mě zlákat na temnou stranu?

Chci tě představit svým kolegům,

aby viděli, jak jsi úžasný.

- Nechci pracovat v reklamě. - Taky nechci, abys to dělal.

Chci, aby ses živil psaním rýmovaček.

Hele, veršíky se z tebe sypou neustále.

Skládáš písničky o vločkách, který jíme. Tak proč si za to nenechat zaplatit?

Až začneme dělat na Superbii, začnu si muzikou vydělávat. Takže…

To je fakt.

A jsme tady. Domov, sladký domov.

Pane… Bože!

Michael hodí klíčky obsluze parkoviště.

Jakej barák má obsluhu parkoviště?

V hale jsou čerstvé květiny.

A bohatá běloška s pidi pejskem.

Tohle je skutečný život?

Už nikdy 13 bloků

s patnácti kily prádla

v třeskuté zimě.

Žádných šest pater pěšky

ani házení klíčů, protože bzučák nefunguje.

Žádné špatné zásuvky,

žádné křivé podlahy.

Žádné plivání pasty

na špinavé talíře

v jednom jediném dřezu.

Zdravím svou průchozí šatnu,

srovnanou jako Park Avenue.

Ahoj, dřevěný stole,

zvykl bych si.

Zvykl bych si.

Zvykl bych si na tebe.

Už nikdy nepřekračovat spící lidi,

když chceš vyjít dveřmi

z vlastního domu.

Už žádné

jedovaté zplodiny z plynového topení, co ani není legální

a možná vybuchne, až budeš spát!

- Už žádné… - Stropy, z nichž zatéká.

- Už žádné… - Díry v podlaze.

Už žádné sprchování v kuchyni,

zatímco tvůj spolubydlící snídá

a ty mu cákáš vodu na jeho lupínky.

Zdravím blýskavé nové parketové podlahy

navoskované jako nohy nějaké bohaté holky.

Zdravím, drahý pane Myčko.

- Zvykl bych si. - Zvykl bych si.

- Zvykl bych si. - Já bych si

- zvykl na tebe. - Zvykl bych si na tebe.

Už žádná… exotika.

Už žádné… nervy.

Už nikdy nic takového, jen příjemná robotika.

- Stěhujeme se výš. - Stěhujeme se výš.

- Do East Side. - Do East Side.

Do luxusního bytu v oblacích.

Zdravím drahého pana Vrátného,

co vypadá jako Kapitán Kangaroo.

Zdravím, drahý příteli, jak se vede?

- Zvykl bych si. - Zvykl bych si.

- Zvykl bych si. - Já bych si

- zvykl na tebe. - Zvykl bych si na tebe, jo!

- Zvykl bych si. - Zvykl bych si.

- Nechal se svést. - Nechal se svést.

- Zvykl bych si na tebe. - Zvykl na tebe.

Dveře se zavírají.

Přísahám Bohu! Vy tam vzadu.

Dveře se zavírají.

Pořád nemáš tu písničku?

To se mi ještě nestalo. Já… já nevím. Jindy mám písničku za den napsanou.

Minulý týden jsem napsal píseň o cukru. Za tři hodiny.

- Píseň o čem? - Cukrová kostka

je rafinovaná a za málo peněz

jsem z ní úplně paf.

Proč?

Jako cvičení.

- Čeho? - Jestli dokážu napsat píseň o čemkoli.

A co jestli dokážeš napsat píseň do svého muzikálu,

který se za šest dní představí divákům?

Ira Weitzman, šéf muzikálového divadla v Playwrights Horizons.

První a prozatím jediná osoba z divadelního prostředí,

s nabídkou uspořádat workshop o Superbii.

Začínám si myslet, že ji možná nepotřebuju.

- Potřebuješ ji. - Víš,

jsi jediný člověk, který to říká.

Jen abys věděl.

Chceš mi říct, že za těch pět let, co to píšeš…

Vlastně osm.

…ti nikdo neřekl, že ve druhém dějství chybí písnička pro Elizabeth?

Nikdo.

Dobře, teď lžu.

Jeden člověk to řekl.

Léta jsem byl součástí autorského semináře muzikálového divadla.

Digitální odečet tekutých krystalů

plovoucích na moři šedi.

Jednou týdně se scházeli přežívající členové našeho vymírajícího kmene.

Sledovali jsme, jak jeden z nás prezentuje, na čem pracuje, před porotou

skutečných autorů.

Byly to divadelní legendy, které vytvořily na Broadwayi díla,

na nichž jsme vyrostli a tahali na ně rodiče.

Den se rozděluje.

Porota se každý týden měnila.

Počítat pomalu,

odměřovat okamžiky…

Když přišel můj večer, začali lidi šumět,

hned jak jsme prošli dveřmi.

Je to vážně on?

Byl to on.

Stephen Sondheim.

Dobře, začnu.

Jsem ztracený.

Nevím, co to má být.

Je to sociální komentář? Nebo sci-fi?

A stejně tak hudba. Je to rock? Je to Broadway? Obojí?

Ani jedno? Steve, co myslíš?

Musím říct, že velmi silně nesouhlasím, Waltere.

Tohle je muzikál, který ví naprosto přesně, o co jde.

Ano, ano, jistě.

Svět, který jsi stvořil, je velice originální.

Je to fascinující.

Potíž je v tom, že není zrovna snadné sledovat emocionální vlákno.

Detaily nás ruší, takže se nemůžeme navázat na postavy.

- Dává to smysl? - Dobře.

Ano. To si rozumíme. Přesně tak jsem se cítil.

Říkáme totéž různým způsobem.

Ale ta hudba? Pardon. To nebylo ono.

Ty písničky byly podle mě skvělé.

Jo, dobře. Ano. Jednotlivé písničky.

Zvlášť se mi líbila ta, co zpívá ten mladík na konci prvního dějství.

Prvotřídní text a hudba. Skvělá práce.

„Prvotřídní text a hudba.“

Děkuju.

Ta čtyři slova stačila, abych další dva roky pokračoval.

Chybí ti píseň pro mladou ženu.

- Elizabeth? - To je zvrat celé show.

Tvůj protagonista půjde tímhle nebo tímhle směrem.

Někdo ho musí probrat, vnuknout mu nějaký smysl.

Dobře.

Je to vtipný, protože jsem chtěl říct totéž.

Můžeme mluvit o muzikantech? Protože jestli budou jen čtyři,

budu muset vymyslet, jak rozdělit basy.

Tohle je pro tebe. Tady.

- Děkuju. - Jo.

Jone, je to čtení. Budeš mít klavír.

Napsal jsem rockový kus.

Takže přinejmenším budu potřebovat synťák, bubny a kytaru a…

Skvělá píseň musí znít skvěle i bez nástrojů.

Dobře. Můžeme udělat písničku a cappella.

Nebo prostě přeskočíme písničky,

takže to diváci budou mít za sebou za půl hodiny.

Podívám se na rozpočet, jestli bych ještě něco nevyškrábnul

- na dalšího muzikanta. - Dva.

A piano je naprostá nutnost.

Mluvil jsi s Rosou?

Zdravím, Roso, tady je Jonathan Larson, váš klient.

Nechal jsem vám u sekretářky několik vzkazů.

- Je Rosa Stevensová pořád tvoje agentka? - Jo, my…

Pořád si voláme.

Rozeslala už pozvánky na tu prezentaci?

Moc lidí přítomnost nepotvrdilo.

To je v pořádku.

Nikdo nemá v tomhle oboru víc kontaktů než Rosa.

Určitě ti sežene dost lidí.

Jo, jo.

- Uvidíme se v pondělí. - Ano, pane.

Na první zkoušce.

A dokonči konečně tu písničku. Prosím.

- Díky, Iro. - Díky.

Díky za to všechno. Děkuju.

TY JSI

Chci nechat vzkaz pro pana Sondheima.

Jmenuju se Jonathan Larson.

Tohle je vzkaz pro Joea Pappa. Pro Bernieho Gerstena.

Pro režiséra Shubertovy organizace. Pro La Mama.

Takže je to Larson. L-A-R-S-O-N. Ne, ne Parson.

Něco, co tady ještě nebylo. Bude to událost.

Má to obrovský komerční potenciál.

Chci mít jistotu, že na vás zbyde místo.

Vím, že nemá moc času. Byla by to taková pocta!

Žádný tlak. Opravdu vás tam moc chci.

Přijdete? Zarezervuji mu křeslo. Superbia v Playwrights Horizons.

V pátek v deset ráno. Strašně se těším na pátek.

Nechtěl bych, abyste to zmeškal. Víc vám říct nemůžu.

POSLEDNÍ VÝZVA PŘED ODPOJENÍM

Všechny Sondheimovy muzikály by měly být na PBS.

No, Sunday je velmi dobrý začátek.

Nechápu, proč jí nemůže prostě říct, že ji miluje.

Proč nemůže být prostě umělec a milovat ji?

Miluje ji.

Jo, ale neumí to vyjádřit.

To je osobní problém. Ano.

Říkám…

Muži!

Bernadette v tom korzetu…

Ten pas je prostě…

Jak to udělal?

- Už to máš? - Skoro.

- Zavolej, když budeš chtít inspiraci. - Ne, ne. Nechoď. Zůstaň.

Můžeš spát ve svém starém pokoji.

Napiš tu písničku, Boo-Boo.

…s AIDS.

Senátor za Severní Karolínu, Jesse Helms se obává,

že legislativa vyšle špatný signál.

Kdyby uživatelé drog, kteří si látku píchají, a homosexuální muži

se svými aktivitami dnes přestali,

neobjevil by se v této zemi žádný další případ AIDS,

mimo ty, které zde již jsou.

Z amerického Kapitolu Henry Champ.

ŠÉF JE STEJNÉ ZLO JAKO DÉŠŤ

- Ahoj. - Ahoj. Bože! Já tě miluju!

Do středy chtějí znát odpověď.

Tak jsem si říkala, jestli bychom si o tom mohli promluvit.

O té práci.

Jo.

Můžeme si o tom promluvit zítra?

Teď musím dopsat tu písničku. Nevadí?

Jasně.

Víš jistě, že jsi si jistá?

Jsem si jistá.

Dobře.

Nevypadáš jistě.

- Dobrou noc, Jonathane. - Tak dobrou noc.

Přijdu hned.

NOVÁ PÍSNIČKA JSI

TVOJE

JSI

Rozednívá se, úsvit je tu.

Johnny je vzhůru a přemítá.

Udělat kompromis, nebo vytrvat?

Mozek mu běží na plné obrátky.

Johnny neví, kam se dát.

Johnny se chce schovat.

Upozorní na sebe,

když se vzdá své jiskry?

Johnny se nemůže rozhodnout.

Susan chce bydlet u moře,

už má dost všech soutěží.

Susan chce žít se mnou.

Johnnyho čeká těžké rozhodnutí.

Johnny neví, kam se dát.

Johnny se chce schovat.

Může se usadit

- a přitom se neutopit? - Utopit…

Johnny se nemůže rozhodnout.

Michael získá všechno.

Vždycky bude mít štěstí.

Johnny je zahnaný do kouta.

Může se vzdát svého snu

jako jeho kamarád?

- Johnny ví, že Susan má pravdu. - Susan má pravdu.

Sžírají tě ambice.

Michael nechápe, proč Johnny

- tak lpí… - Lpím na tom.

…na věcech, které má Johnny za správné.

Johnny neví, kam se dát.

Johnny neví, kam se dát.

- Johnny se chce schovat. - Johnny se chce schovat.

Jak můžeš vzlétnout,

když jsi přibitý k podlaze?

Johnny se nemůže rozhodnout.

TICHO = SMRT

- Johnny neví, kam se dát. - Johnny neví, kam se dát.

- Johnny se chce schovat. - Johnny se chce schovat.

Jak poznáš, kdy je čas jít dál?

PROČ JE KE ZMĚNĚ POTŘEBA KATASTROFA?

Johnny se nemůže rozhodnout.

Johnny se nemůže rozhodnout.

- Johnny se nemůže rozhodnout. - Rozhodnout.

- Rozhodnout. - Johnny se nemůže rozhodnout.

Johnny se nemůže rozhodnout.

Johnny se nemůže rozhodnout.

Rozhodnout.

Rozhodnout.

- Rozhodnout, rozhodnout. - Rozhodnout.

- Rozhodnout, rozhodnout. - Rozhodnout.

Johnny se nemůže rozhodnout.

Freddy je na pohotovosti.

Co?

V sobotu se probudil s horečkou a…

a nemohl se přestat třást.

Počkat, to ne. Počkat.

Minulý týden mi říkal, že počet T-lymfocytů…

Doktor před čtyřmi dny říkal, že to vypadá dobře.

Asi se to změnilo.

Kurva.

- Bude v pohodě. - Jo, jasně.

Bude v pohodě. Zamysli se nad tím.

Víš, jak je tvrdohlavý. Je jako osina.

- Že? - Jo.

Měli bychom mít vztek, že nás tu nechal samotné na nedělní brunch.

- Jasně. - Chápeš?

Dobře.

Freddy, sakra! Měl bych jít do nemocnice.

Kdy tam půjdu? Potřebuju psát. Kdy budu psát? Musím mluvit se Susan.

Jít za Freddym. Zavolat Susan. Proč nemůžu napsat písničku?

Jak můžeš myslet na svůj muzikál, když máš kamaráda v nemocnici?

Co tady dělám?

Musím odejít. Musím projít těmi dveřmi a jít.

Jenže je 9:30, nedělní ráno v Bistru Moondance.

Nikam nepůjdu.

Tak pozor!

Máte ten úžasný židovský chleba?

Je to „sváteční“ drahoušku. Říkají tomu „sváteční“ chleba.

Chcete chalu?

- Vezměte někdo ty zatracený vejce. - Tranquilo.

Termina tu obra.

Harrington pro čtyři. Harrington?

Moondance. Co si přejete?

To byla narážka na Krotitele duchů.

Děláme rezervace? Ne, neděláme. Jsme bistro.

- Kde mám žitný chleba? - Jméno?

- Richard. - Richard. Pro kolik?

Caplan.

Richard Caplan. Kolik vás bude?

- Psáno s „C“. - Mám to. Pro kolik?

- „C“ jako cep. - Rozumím.

- Můžeme si objednat? - Moment. Pro kolik?

Není to test z matiky.

Objednávka.

Díky za vaši trpělivost.

Chtěl jsem omeletu bez žloutků.

Proto jste jen číšník.

Tlak.

Zvratky na dámských záchodech.

- Účet! - Ještě dvě mimózy, prosím.

Dostala totiž nový místo.

Nalijte nám do kafe Baileys, nebo vodku do pomerančového džusu.

Prostě něco.

Rovnováha.

Sendvič se slaninou.

Si se quejan que se enfría, no es culpa mía.

Do háje! Carolyn.

- Carolyn? - Ahoj.

- Pardon, máte Baileys? - Moment.

Kristepane!

Brunch.

Neděle

v modrostříbrném, chromovaném bistru

na zelených, fialových, žlutých, červených stoličkách.

Usadit šašky,

kteří by měli jíst doma.

- Místo toho platí v neděli - V neděli…

za super pomerančový džus nebo bagel

na měkkých zelených cylindrických stoličkách.

Usadit šašky,

co pijou skořicovou kávu

nebo čaj bez kofeinu.

- Navždy. - Navždy.

Navždy

v modrostříbrném, chromovaném bistru

Kapou zelené, oranžové, fialové sliny

ze šašků,

kteří by doma zaplatili míň.

Pijí kávu

bez kalorií

a mléka.

A cholesterol…

Vyžírkové…

Lidé se dožadují svých toustů

v malé kavárně v Soho.

Na ostrově v Two Rivers

během obyčejné

neděle.

Nedělní…

Nedělní

brunch.

NEDĚLE HUDBA A TEXT JONATHAN LARSON

Pondělní ráno.

První den zkoušky na workshop Superbie,

která pořád, kdybyste snad náhodou zapomněli,

nemá hlavní hudební číslo druhého dějství.

Dostanu se tam zemí mrtvých,

přes divadelní čtvrť.

Projdete Times Square, a co uvidíte?

Ošklivost tam, co bývala architektura.

Půvab a styl nahradily cetky.

Jako podívaná za 60 dolarů je to podvod.

- Je to prostě hra. - Je to prostě hra.

Tak proč chci tu hru hrát?

- Je to prostě hra. - Je to prostě hra.

Musím být šílenec, že hraju tuhle hru.

Ani mimo Broadway nemáte záruku, že za vás někdo nerozhodne, co uvidíte.

Stejně jako Amerika, potřebuje obnovit.

Potřebuje nějaké to pozlátko a reputaci.

Upadá stejně jako Amerika.

Na produktu nezáleží, jde jen o výsledek.

Dělat filmy, psát pro televizi…

Ať je to škvár, jen ať to není zadarmo. Vydělej tisíc dolarů za první návrh.

Co na tom, jestli se Frank Rich smál.

Tak zapomeň na klasiky.

- Je to prostě hra. - Je to prostě hra.

Tak proč chci tu hru hrát?

Je to prostě hra.

Musí být šílené hrát tu hru.

Je to prostě hra.

KOČKY KONKURZ

- Je to prostě hra. - Je to prostě hra.

- Je to prostě hra. - Je to prostě hra.

Je to prostě hra.

Co je mi po tom?

Jdu na konkurz na roli Starého Deuteronomyho.

Jménem Playwrights Horizons všechny vítám

a děkuji, že jste se rozhodli se zúčastnit tohoto úžasného nového muzikálu

mladého zajímavého autora Jonathana Larsona.

Ještě mu není ani třicet.

Díky, Iro.

Je to první workshop k tomuhle muzikálu.

A teď jste členové mojí rodiny.

Máte nějaké dotazy, než se do toho pustíme?

Jo, ne. Jo.

Mohl bys… Nemohl bys to vysvětlit?

Jo. Co vysvětlit?

Ten muzikál. Ten příběh.

Některá místa jsou trochu matoucí. Což nevadí.

Superbia, satira, odehrávající se v budoucnosti na zamořené Zemi,

kde naprostá většina lidstva tráví celý svůj život

zíráním na obrazovky svých vysílaček,

kde sledují elitní skupinku bohatých a mocných,

kteří natáčejí své úžasné životy jako televizní show.

Svět, kde jsou lidské emoce nezákonné.

Bude to první muzikál, napsaný pro generaci odchovanou MTV.

Je to můj…

Jsou to vetřelci? Nebyl jsem si tím jistý.

Ne, nejsou to vetřelci. Ale odehrává se to v budoucnosti.

Barvy dne jsou černá, rudá, černá.

Droga bude, samozřejmě, kilowatt.

Je to takový trend říkat hodně „prima“.

To je skvělý, pokračuj.

Jsi hvězda, máš dvě nominace

na „Tvář roku“ a za nejlepší účes.

Připrav si proslov k focení.

Bude tam tvůj agent Tim Pursent.

To je paráda.

- Říkal jsi, že potřebuješ bubeníka. - Kristepane.

Na shledanou. Bylo to skvělé.

Ne, říkal jsem, že potřebuju kapelu.

To je 100 dolarů za každého muzikanta.

Jo. A tvůj roční provozní rozpočet je půl milionu dolarů?

Zatím účast potvrdilo 12 lidí. Pro 12 lidí nepotřebuješ velkou kapelu.

Bude jich víc než hostů.

Jestli chceš víc muzikantů,

musíš peníze najít někde jinde.

Je mi líto.

Díky.

S KOUZELNOU HŮLKOU BY TOHLE ZMIZELO

Loni jsem byl na pohřbu třem kamarádům.

Nejstarší měl 27.

Pam, Gordon, Ally.

Freddy ani…

Před dvěma týdny mu bylo 25.

Nikdo s tím nic nedělá.

Já s tím nic nedělám.

Je málo času, nebo já možná svůj čas marním.

A co Susanin čas?

Kdy si promluvím se Susan?

Co řeknu? Nevím, co říct.

Takže Susan čeká a hodiny tikají.

Tik, tik, tik.

A mně do workshopu zbývají tři dny.

Tři dny, abych napsal písničku. A když bude špatná,

bude špatný ten muzikál a celé to bude ztráta času.

Koho zajímá písnička?

Chybí mi Michael.

Potřebuju mluvit s Michaelem.

Nemám čas mluvit s Michaelem.

Každý, kdo něco znamená, nebo znamenat bude, přijde.

V dějinách zábavy se něco takového…

Hlavně nespěchej.

…nikdy nestane.

Událost století,

největší sociální dobrodružství…

Neslyším souhlásky v „největším sociálním dobrodružství“.

- Ahoj. Díky. - Zní to skvěle.

Proč jsi mi neřekla, že přijdeš?

- Myslela jsem, že to bude překvapení. - To je.

Fajn. Je úterý.

Do zítřka jim musím říct, jak jsem se ohledně té práce rozhodla…

Nebudeš mít nějakou pauzu?

Ne. Herci mají pauzy. Já žádnou pauzu nemám.

Nevím, co mám dělat. Tak…

Nemůžou ti dát víc času?

Promiň. Můžeme to probrat večer?

Já… Vteřinku.

Tohle… Můžeme sjet tuhle část?

- Nominace. - Nominace.

Nominace na nejhezčí tvář…

- Nejhezčí tvář. - Tak se připojíme.

- Takže to bude na netu? - Ale tam už přece jsi.

- Včera večer to bylo úžasný… - Vážně?

Jo. Hrál sis s mým laserem,

myslels, že je to břitva.

A proto to asi bylo tak úžasný.

Prostě je to najednou venku. Moje muzika je venku.

Kde, kdo, co to znamená?

Každý, kdo něco znamená, nebo znamenat bude, přijde.

VÝKUP KNIH

Můžu vám dát 50 za všechno.

Prodáte je pětkrát dráž.

Víc nemůžu.

- V hotovosti? - Super.

Ale ne, Godspell si nechal.

To ta písnička…

Jo, jo. Je to úžasný.

Chtěl bych tě vzít na oběd. Oslavit tvoje narozeniny.

Tenhle týden nemůžu.

Fakt bych byl rád, kdybys mi s něčím poradil.

Michaele, promiň, ale můžu ti zavolat později?

Teď tady zrovna na něčem pracuju.

Vzpomínáš na tu diskuzní skupinu?

Pořád hledají jednoho člověka. Je to ve čtvrtek v 11.

Vím, že nejsi zrovna v balíku. Víš co? Zapomeň na to.

Počkat. Kolik že za to je?

Jenom 75 dolarů, ale mohlo by to být velký.

Půjdu tam.

Děkuju. Fakt moc děkuju.

Dobře, měj se.

Jo, měj se.

Každý, kdo něco znamená, nebo znamenat bude, přijde.

- Měl jsi pravdu. - Já vím.

V dějinách zábavy se něco takového

nikdy nestane.

Událost století.

Největší společenské dobrodružství.

Nesmíme propást tu noc blaženosti.

Třicátý první ročník nejhezčí tváře.

Ceremoniál živě a v barvách

trvající osmnáct hodin s reklamními vstupy,

z úžasného, báječného, úchvatného místa.

Každý, kdo něco znamená, ví. Každý, kdo něco znamená, ví.

Každý, kdo něco znamená, ví. Každý, kdo něco znamená, ví.

Každý, kdo něco znamená, ví. Každý bude…

tam.

Můžu si to poslechnout?

Tu novou písničku.

Už brzo.

Ty mě ničíš, Larsone.

Proboha.

Mluvte.

Ahoj, to jsem já. Zvedni ten telefon.

Vím, že kontroluješ, kdo ti volá.

V tuhle chvíli svítí všechna světla v tvým bytě.

Já tě vidím!

Ahoj, mohla jsi zavolat.

To jsem taky udělala. Taky tě ráda vidím.

Tak jsem to nemyslel.

Kristepane…

Musíme si promluvit.

Píšu, Susan!

Napíšeš skvělý muzikál za deset minut?

Fakt díky, že mě tak podporuješ.

Stejně jako ty nadšeně podporuješ mě.

- Jak to myslíš? - No, co bys řekl?

A nyní vám, dámy a pánové, ukážeme

scény moderní romance vyprávěné písní.

Promiň, promiň.

Nesmím mluvit o svých potřebách.

- O jakých? - Řekl jsem něco takového?

- Ani jsi nemusel. Naznačils to. - Jak?

Ty jsi umělec a já jsem přítelkyně. Takhle to cítíš, že?

Je mi líto, že je ti líto

že je mi líto, že je ti líto,

kvůli tomu, co jsem řekl o tom, co jsi řekla.

Protože nedokážu

projevovat city.

- Můžeme si promluvit později? - Kdy, Jonathane, kdy?

Jindy než dneska.

Kdybych si myslela, že sis myslel,

že mě nenapadlo říct ti, co si myslím,

tak moje reakce na tvou reakci

na mou reakci by byla jasnější.

Celý den jsme zkoušeli. Jsem na nohou od čtyř.

Týden se snažím napsat písničku a nikam to nevede.

Měl jsem strach, že se zalekneš,

když ti řeknu, že mám strach z intimností.

Celé měsíce ti říkám, jak jsem nešťastná.

Jestli nemáš problém s mým problémem,

možná je problém prostě ta závislost.

V New Yorku jsou všichni nešťastní. Tak New York funguje.

- Zmýlil jsem se… - Zmýlil ses.

…když jsi zavolala…

- O prstýnku se nemělo mluvit. - …jestli jsem myslel vážně,

když jsem řekl: „Prstýnky mě nudí.“

Nevím, jak se k tobě dostat.

Zavíráš se přede mnou, stavíš hradby.

Nezavírám se před tebou.

Jsi miliony mil daleko.

- Vždyť jsem tady. - Vážně, Jonathane?

Opravdu? Protože já tě znám.

Nezlobím se, že se zlobíš,

že jsem se naštval, když jsi řekla, ať se jdu bodnout.

Kdybych já byl na tvém místě, udělal bych to, co ty.

Když jsem řekl to, co jsem řekl.

Máš pravdu. Jsem mimo, ale slibuju, že po tom workshopu…

Po workshopu.

Po workshopu!

- Všechno je po workshopu. - Jo.

Co když bude po workshopu a nic se nezmění?

Žádný producent s tučným šekem.

Nepůjdeš rovnou na Broadway.

Pořád budeš číšník, budeš žít v tomhle bytě, budeš bez peněz.

Co pak, Jonathane? Co bude se mnou?

Je mi líto, že je ti líto, že je mi líto

že je ti líto, co jsem řekl.

Že nejsem schopný projevit city.

Je mi tě líto.

Nemůžu se odstěhovat do Berkshires.

Nemůžu se vzdát svojí kariéry.

Myslíš, že to nevím?

Co?

Co myslíš? O co jde? Co chceš?

Asi jsem… Chtěla jsem, abys mi řekl, ať tam nejedu.

Kdybych podle tebe nechtěla mluvit o svých pocitech,

tak moje reakce na tvoji reakci na moji reakci

- by byla jasnější. - Když jsem reagoval.

Jistěže nechci, abys tam jela.

- Opravdu? - Očividně.

To je poprvé, cos to řekl.

Panebože.

A je to venku.

Přemýšlíš, jak bys z toho mohl udělat písničku. Že jo?

Teď to z nás spadlo.

Ne. Co?

Něco ti řeknu, Jonathane. Já končím.

Susan? Susan, počkej.

Doufám, že to bude úžasný workshop.

Susan, počkej. Susan?

Teď jsou 4 ráno a zítra máme terapii.

Na sex je pozdě,

tak si aspoň odpočiňme.

Čekáme ještě na jednu osobu.

Vychutnejte si tu vodu.

- Tak… - Já jsem Jon.

- Jistě, Michaelův přítel. - Ano.

- Jak se máte? - Dobře. Jděte pozdě.

- Promiňte, omlouvám se. - To nic.

- Může za to metro. - Ano, nepochybně.

Posaďte se, kam chcete.

- Dobrý den. Díky. - Vítejte.

- Opravdu nemůžu na záchod? - Ne, nemůžete.

Neřekla, kdy dostaneme zaplaceno?

Tak když jsme tady všichni…

- Zdravím. - Dobrej.

Co kdybychom začali rychlou diskusí?

Abychom rozproudili kreativní šťávy. Bude to zábava.

Dvě hodiny.

Na dalšího muzikanta.

Pro začátek, co se vám vybaví,

když slyšíte slovo „Amerika“.

- George Washington. - Skvělé.

- Abraham Lincoln. - Abraham Lincoln.

Impérium, rasismus, genocida, Vietnam.

Grover Cleveland.

- Ústava. - Ano.

- Jo. - Magna Charta.

- Listina práv. - Dělat, co je správné.

- Správné věci. - Správné věci.

Silnice při západu slunce.

Vítr ve vlasech.

Před vámi nic, jen horizont.

To je krásné, pane Larsone.

Dobře, tohle přijde na tabuli.

- Slunce. - Východ slunce.

Úsvit nového dne.

- To jsou vzpomínky. - Kde jste se tu vzal?

- Jste úžasný. - To je neuvěřitelné.

Okno s výhledem na pole.

Podívám se z něj a vidím zajíčky a veverky…

Tlukoucí srdce národa.

Propána!

- To je přesně ono. - Nádhera.

To jsem ještě neslyšela. Máte talent.

Na tohle bych si zvykl.

Mohl bych se tím živit.

Měl bych zdravotní pojištění. A sociální.

BMW. Luxusní byt na Central Park West.

Ne, ne, ne… East.

Konečně by někdo moji kreativitu ocenil,

místo aby ji odmítal a ignoroval.

Takhle by mohl vypadat zbytek mého života.

Teď když máme v hlavách všechny ty skvělé nápady,

pokročíme k našemu úkolu.

Jsme tady, abychom vymysleli název revolučního spotřebního výrobku,

který se brzy dostane do vašich domácností.

Tady budeme potřebovat vaši představivost, pane Larsone.

Produkt, na který se díváme, je chemická sloučenina bez chuti a zápachu,

která se bude používat při vaření jako náhrada tuku.

A byla úspěšně testována na řadě savců.

To je dobré.

Jsou tu vedlejší účinky, o kterých vám prý mám říct.

Takže, loupání kůže.

Úplná ztráta ochlupení. Vlasy, obočí, řasy…

Takhle by mohl vypadat zbytek mého života.

A konečně, několik málo uživatelů

hlásilo syndrom toxického šoku,

následovaného krátkou hospitalizací.

- To nic. - Žádný nápad není špatný.

- Bez oleje. - To se mi líbí.

- Žádný olej. - Dobře.

- To je totéž, co říkala ona. - Přehodila jsem slova.

To je v pořádku, Kim, děkuju.

- Americký sen. - Dobře…

- Sen o svobodě. - Dobře.

- Nutra-olej. - To není špatné, Todde.

Jalový olej. Ne.

Mám to.

- Mám to. Mám přesně… - Do toho!

Chcete to slyšet? Vím přesně, jak to má být.

Čubnáhrada.

Čubnáhrada?

- Je to vtip. - Není to vtipný.

- Možná ti to tak nepřipadá… - Doporučil jsem tě, Jone.

Zaručil jsem se za tebe.

- Řekni, že jsem prodělal mrtvici. - To není vtipný.

Tohle je můj život.

Ne, není to tvůj život. Je to reklama.

Jde o to vymýšlet, jak převézt lidi, aby si koupili nějakou blbou sračku.

- Je to mnohem komplikovanější. - Nechápu, jak to můžeš brát tak vážně.

- Platí mi za to. - Peníze nejsou všechno.

- Nebolí to. - A to víš jistě?

Ty snad děláš něco ušlechtilýho?

- Dělám umění. - Přesně to svět potřebuje. Víc umění.

A víš, že jo? Aspoň neudržuju systém, který…

Ale prosím tě.

Píšeš muzikály, nezachraňuješ deštné pralesy.

Kéž bych dokázal být jako ty a staral se jen o to,

které auto je to správné, který oblek. Kéž bych žil v domě s portýrem.

Proč bych si to neměl přát? Někteří z nás nemají na výběr.

Ty bereš všechno za samozřejmé.

- Co například? - Žít s tím, koho miluješ.

Víš, co bych za to dal? Ty nad tím ohrnuješ nos.

Jestli to je to, co chceš, co ti brání?

Co mi brání? Co třeba Jesse Helms a Morální většina?

Lidi, co řídí tuhle zem.

Nemůžu se oženit. Nemůžu mít děti.

Polovina našich kamarádů umírá a ta druhá se děsí, že jsou na řadě.

Takže promiň, Jone, že mám pěkný auto.

Promiň, že jsem se přestěhoval do bytu s ústředním topením.

Promiň, že si užívám život, dokud ještě můžu.

Musím jít.

Hej.

- Pojď na metro. - Radši se projdu.

Michaele.

Haló?

Johnny, drahoušku, tady je Rosa.

- Haló? - Rosa Stevensová?

- Těšíme se na zítra? - Zítra?

Vy si pamatujete tu prezentaci?

Jak by ne? Budou tam všichni producenti z okolí.

Tak ať to stojí za to.

Jistě, bude to úžasné.

Uvidíme, jestli se nám podaří rozpoutat válku mezi těmi,

kdo váš muzikál budou chtít. Co říkáte?

Ano, jistě.

Dobře, drahoušku.

Charlie, dejte mi Hala Prince.

Roso? Já…

Moc mě to mrzí.

Já vím, já vím.

Ale ne.

Proč jste mi nezavolali, že mám zaplatit účet,

než jste mi odpojili elektřinu? Copak to dává smysl?

- Říkal jsem, že jste dostal oznámení… - Ne. Poslouchejte.

Vy to nechápete. Dělám na workshopu.

Za 12 hodin mě čeká veřejná prezentace mýho muzikálu.

- A nemůžu… - Pane, jestli na mě budete křičet…

Pardon, omlouvám se. Můžu vám to hned teď zaplatit.

- Mám tady kreditní kartu… - Účtárna už má zavřeno.

Rád bych to vyřešil teď hned.

Účtárna má pro dnešek zavřeno.

- Tak co mám dělat? - Jak jsem říkal, pane, zavolejte…

- Haló? - Ahoj, Beth.

Ahojka.

Jak se daří? Tady je Jon.

Ahoj, Jone.

Ahoj. Je tam Susan?

Nechce s tebou mluvit, Jone.

Jo.

Jasně.

A můžu ti pro ni nechat vzkaz?

- O co jde? - No, prostě…

Chtěl jsem jí připomenout, že zítra je můj workshop.

Nemám vůbec právo to po ní chtít, ale…

Strašně bych chtěl, aby tam byla.

Řeknu jí, že jsi volal.

Tak tady jsem.

Muzikál, kterému jsem obětoval své mládí,

se má veřejně představit všem producentům v New Yorku.

Nemám jedinou notu ani verš

stěžejní písně téhle show.

Vypnuli mi elektřinu.

Nejlepší kamarád je na mě naštvaný. Moje přítelkyně se mnou nemluví.

A mě napadá jediná věc, co můžu udělat:

Plavat.

Tuhle šatnu nesnáším. Proč mi Susan nezavolá?

Pot, vlhko, ozvěna, pach, peklo, rap.

Pořádně to ohulit. Horko, vlhko, horko, pot.

Jaká je voda? Natáhnout, natáhnout, plivat do masky.

Rozmazané vidění… Zkusit vodu. Přemýšlet o skoku,

ten šok pro kůži.

Představ si tu bolest, tu bolest, bolest teď.

Raz, dva, tři a nádech, sedm.

Je tu ta holka, raz, dva, tři.

Teda, a nádech… Hladká, měkká kůže…

Dva, tři a nádech, třináct…

Dlouhé nohy, hnědá pleť a mokré vlasy.

Jo, mokré vlasy.

Poslechla si Rosa vůbec moji nahrávku?

Kop, natáhnout, ruce jako mlýn, pohled na ruce, propnout nohy.

Mokré vlasy… Klid, ten chlapík je pomalý.

Patnáct. Vydržím do čtyřiceti?

Pomalé. Dotknout se jeho paty, teď! Zavolej mi! Červený úzký pruh…

Padesát stop, šedesát stop. Vypadá jako Susan.

Susan je nádherná.

Ven, nemysli, ven, ven, pusť to ven.

Rameno dolů,

snadný, není to těžký.

Objev původní pohyb.

Ruce, ne. Rameno, ne.

Loket, ne.

Dolů, od zad. Ano, dolů.

Třicet devět, čtyřicet.

Střed, střed.

Pohyb vpřed,

vodou.

Seber se.

- Uteč. - Seber se.

Seber se.

Vznáším se.

- Jsem voda… - Jsi ve vzduchu.

- Ty jako rytíř… - Já jsem pod zemí…

Já jako královna…

SEBER SE

Show za chvíli začíná.

Místnost je naprosto prázdná.

Představení za chvilku začíná a já se dívám

na 60 prázdných skládacích židlí.

Ahoj.

Ahoj, malý génie.

V neděli mi bude 30, víš.

No tak všechno nejlepší.

Děkuju.

- Ve třiceti jsi pořád mladý. - Nikdo tu není.

Ještě není ani devět.

Prezentace začíná až v deset.

To je dobře.

Bezva.

Prima.

- Dokážeš zpívat z listu? - Jo.

Pomalinku, jako zázrakem začali přicházet lidi.

- Jonny. - Hned jsem zpátky.

To je neuvěřitelný. To místo je neuvěřitelný.

- Je to jen zkušební studio. - Zkušební studio na Broadwayi.

- Je to tady. - Strašně ti to přejeme.

- Díky. - Platí ti za to?

Ne.

- Příště. - Určitě.

- Podívej, to je pro nás. - Ne, to není…

- To je pro někoho jiného. - To myslíš vážně?

Můžete si sednout kamkoli jinam.

- Dobře. Zlom vaz. - Sedneme si sem?

- Mám vás rád. Vážně. - A my tebe.

Ty jeho vlasy jsou šílený.

Lidi přišli.

Jo, převážně kámoši.

To je hrůza.

Díky, že jsi přišel.

Však víš, že mě hned tak něco nezastaví.

- Tak jo, zlom vaz. - Jo.

REZERVOVÁNO

Díky, díky.

Iro, ty jsi tady!

- Jonathane, jak se vede? - Roso…

- Jon Larson. - Tady ho máme.

Ten, koho chci vidět. Jste nervózní? Není třeba.

- Jo, jsem. - Jistěže ano.

První prezentace muzikálu je jako podstoupit kolonoskopii na Times Square.

Akorát že nejhorší na kolonoskopii je, že může odhalit nádor.

U muzikálu se zjistí, že je už po vás.

Ať se zadaří. Jsem natěšená.

Už nemůžeme čekat. Čtvrthodina je pryč.

Já vím.

Zlom vaz.

Pojď sem. Děkuju.

Zdravím, zdravím všechny.

Jmenuju se Jonathan Larson.

No…

To není třeba. Ale díky, bylo to moc milé.

Díky, že jste sem dneska ráno přišli…

- To je Stephen Sondheim. - Jasně. Jak jsem říkal,

díky, že jste tady. Tohle je můj muzikál, Superbia,

na kterém už nějakou chvíli pracuju.

Doufám, že se vám bude líbit.

Děkuju.

Následující hodina a půl je zastřená.

Každý, kdo něco znamená teď, nebo znamenat bude, přijde.

V dějinách zábavy se něco takového nikdy nestane.

Událost století,

největší společenské dobrodružství.

Nemůžeme si dovolit zmeškat tu noc blaženosti.

Každý, kdo něco znamená, ví. Každý, kdo něco znamená, ví.

Budou tam všichni.

A pak…

Předstoupí Karessa a chystá se zazpívat mou novou píseň,

která ještě nemá ani 12 hodin.

Zavřel jsem oči.

Obrnil jsem se.

Neodvážil jsem se ani nadechnout.

Ale když jsem otevřel oči,

neviděl jsem tam Karessu.

Jsi ve vzduchu,

já jsem pod zemí.

Signál slábne,

není možné mě najít.

Konečně se otevírám.

Pro tebe bych udělala cokoli,

ale ty jsi vypnul zvuk,

zrovna když jsem začala zpívat.

Seber se.

Obrana není ta správná cesta.

A ty to víš, nebo jsi to aspoň věděl.

Nemůžeš si vzpomenout, kdy to začalo?

Byli jsme jen ty a já,

byli jsme jen já a ty.

Musela jsem se smát,

tohle byla tedy show.

Láska je pryč v tento den a v tomto věku.

Jak bychom mohli čekat, že se bude rozvíjet.

Ty jako rytíř,

já jako královna.

A jediné, co dnes mám,

je nehybná obrazovka.

Seber se, napětí je v pořádku,

když jsi jen prázdný obraz

vycházející z obrazovky.

Zlato, buď skutečný, můžeš zase cítit.

Nepotřebuješ melodii z hudební skříňky,

abys věděl, jak to myslím.

Hluboko v mých očích, co vidíš?

V hlubokém povzdechu mě poslouchej.

Ať hudba zazní zevnitř.

Ne jeden smysl, použij všech pět.

Seber se.

Seber se.

- Seber se, ano. - Seber se.

Seber se.

Zlato, vrať se

a žij.

- Haló? - Zdravím, brouku, tady je Rosa.

Ahoj, Roso. Jste hodná, že voláte.

No, měla jsem od vás šest vzkazů.

Jo. Ozval se někdo?

Brouku, celý den je tu jako v úlu.

Zvedám jeden telefon za druhým.

Dobře. Jo! To je skvělá zpráva.

Všichni říkají jedno: „Ten Jonathan Larson!

Nemůžu se dočkat, s čím přijde příště.“

Jak to myslíte, s čím přijdu příště? Co Superbia?

Vždycky jsem říkala, že se to bude těžko prodávat.

Na Broadway to je moc artový.

Turisti nevyklopí 50 dolarů

za muzikál o raketách a robotech.

O tom to přece není.

Samozřejmě, já to vím, Jonathane.

Znáte producenty, ti se starají jen o jedno.

Dobře. A co teda mimo Broadway?

Na to je to moc drahé.

Tisícové obsazení, zvláštní efekty…

Charlie, řekni mu, ať vteřinu vydrží.

- Musím běžet. - Pardon, Roso…

Gratuluju k úžasné prezentaci.

Roso, Roso, počkejte.

Takže…

Co mám teda teď dělat?

Začněte psát něco dalšího.

A až to dopíšete, začnete zase s něčím dalším.

A pak další a další. Tak to chodí, když je někdo skladatel, brouku.

Prostě to házíte na zeď

a doufáte, že jednou na ní něco zůstane.

Chcete radu od někoho, kdo tenhle byznys dělá vážně hodně, hodně dlouho?

Příště zkuste psát o něčem, co znáte.

Dobře, hochu?

Jo.

Začněte si ořezávat tužky.

Jo, jo.

Dejte tomu chvilku a počkáme si na příští týden.

Ahoj, potřebuju práci.

- Vydržíte chvilku? - Té dámě z diskusní skupiny se omluvím.

Už nikdy neřeknu o marketingu nic špatného, přísahám.

Zavolám vám zpátky.

Chci dělat to, co ty.

Chci BMW, vrátného, chci to, chci to všechno. Jo?

- Co se děje? - Ne, nic.

Osm let jsem se mohl přetrhnout kvůli muzikálu, ze kterého nebude nic.

Tomu nemůžu uvěřit. Dneska ráno to bylo neuvěřitelné.

Ale ne dost neuvěřitelné. Už na to nemám, Mikeu.

Nemám žaludek na to dalších pět let obsluhovat lidi,

dalších pět let psát věci, které nikdy nikdo neuvidí,

zatímco Broadway chrlí megamuzikály bez nejmenší stopy originality,

nebo které by, nedej Bože, vypovídaly něco o světě.

Skončil jsi?

- Ne. Vlastně… - Ta prezentace byla úžasná.

Byla by tragédie vzdát se toho, co máš.

- Tys to dokázal. - Prosím tě!

Byl jsem průměrný herec.

Víš, kolik je v New Yorku průměrných herců?

Víš, kolik je Jonathanů Larsonů?

Jeden.

Nemůžu dál ztrácet čas, Mikeu.

- Za dva dny mi bude 30. - No a?

Stephen Sondheim měl 27, když mu na Broadwayi uvedli první show.

Nejsi Stephen Sondheim. Musíš počkat chvilku dýl…

Nemůžu pořád čekat. Tohle je můj život.

- Já tě chápu. - Ne, nechápeš. Utíká mi čas.

- Tobě neutíká čas. - Nic o tom nevíš.

Jsem HIV pozitivní.

Co?

- Jak dlouho to víš? - Pár dní.

Kdo ví? Třeba budu mít štěstí, stává se to.

Budu žít rok, možná dýl.

Myslím, že vím něco o tom, když někomu dochází čas.

Proč jsi mi to neřekl?

Chtěl jsi.

Jill Kramerová na lince dvě.

Musím to vzít.

- Mikeu… - Teď o tom nemůžu mluvit, prosím.

Jill, zdravím, tady je Michael.

Chci vědět, jak si vede Downy.

Myslím na den, kdy jsem poznal Michaela.

Byl to první den letního tábora před 22 lety.

Bylo nám osm.

Myslím na střední školu, na všechna společná představení.

Tohle je skutečně život…

Myslím na léto, kdy se naši rodiče rozhodli zůstat

ve stejném městě na Cape Cod, sotva dva kiláky od sebe.

A my se scházeli na pláži každý večer,

jen jsme tam seděli a povídali si do tří do rána o našich plánech.

Jak se spolu jednou odstěhujeme do města,

najdeme si levný byt, staneme se slavnými

a změníme svět.

Dovolali jste se k Susan, Beth…

Myslím na první léto po vysoké.

Kouřili jsme trávu na Kennedyho vlnolamu a Michael mi řekl, že je gay.

Je to skutečný život?

Je to skutečný život?

Myslím na naše kamarády, bylo jich tolik.

Myslím na jejich pohřby.

A na jejich rodiče, ani ne padesátníky, odříkávající kadiš za své děti.

Je to skutečný život?

Myslím na ně a myslím na Michaela.

A než si uvědomím, co se děje, dám se do běhu.

Je to skutečný život?

Kolem jezírka, kolem kolotoče.

…O HIV. UDĚLEJTE S TÍM NĚCO

Tikot je teď tak hlasitý, že nic neslyším.

Je to skutečné?

Srdce mi buší v krku.

Vítr skučí mezi stromy.

Obloha tmavne.

Chci, aby to přestalo. Chci, aby to všechno přestalo.

Když mi bylo devět,

tak jsem se s Michaelem

přihlásili do YMCA do soutěže talentů

V devět ráno jsme šli na zkoušku po nějakých schodech.

Mike neuměl zpívat.

Řekl jsem: „Co má být?“

Zpívali jsme „Yellow Bird“

a „Let's Go Fly a Kite“

Pořád dokola,

dokud jsme to netrefili.

Když jsme vylezli ven

z YMCA,

svítilo odpolední slunce

a udělalo z trávy seno.

Říkal jsem si: „Páni, takhle se má trávit den.“

„Páni, takhle se má trávit den.“

Přísahám

tady a teď,

že budu takhle

trávit svůj čas.

Když mi bylo šestnáct,

dostali jsme s Michaelem

role ve West Side,

ve White Plains High.

Ve tři zkouška v tělocvičně.

Mike hrál Doca, který nezpíval,

to mu nevadilo.

Zpívali jsme „Got a rocket in your pocket“

a „The Jets are gonna have their day tonight“

pořád dokola,

dokud jsme to netrefili.

Když jsme vylezli ven,

zničení tou hrou,

svítily večerní hvězdy

a měsíc zářil na cestu

a já jsem si říkal: „Páni,

takhle se má trávit den.

Páni, takhle se má trávit den.“

Přísahal jsem…

Teď přemýšlím,

jestli jsem připravený trávit takhle čas.

Je mi dvacet devět,

Michael a já

žijeme na západní straně Soho v New Yorku.

V devět napíšu sloku nebo dvě.

Mike zpívá svou píseň na Mad Avenue.

Já zpívám: „Seber se.

Obrana není ta správná cesta.“

Pořád dokola

a pořád dokola,

dokud to netrefím.

Když se vynořím z B moll nebo A,

je pět hodin a bistro volá.

Jsem na cestě

Říkám si: „Páni,

takhle se má trávit den.

Páni, takhle se má trávit den.“

Přísahám

tady a teď,

že strávím

takhle svůj čas.

Strávím

takhle svůj čas.

Ahoj. Ať se stane cokoli, jsem tady. Slibuju.

Existuje taková podpůrná skupina, jmenuje se Skuteční přátelé.

- Zítra ráno mají schůzku. - Vypadáš příšerně.

Je mi strašná zima.

Pojď.

Ach, Mikeu.

Je mi to líto.

Neděle.

Moje 30. narozeniny.

Mluvte.

Jone? Tady je Steve Sondheim. Rosa mi dala tohle číslo,

snad to nevadí.

Neměl jsem možnost s tebou mluvit, ale chci říct, že to bylo vážně dobré.

Gratuluju.

Rád bych se s tebou sešel a probral to s tebou.

Nespěchá to.

Nejdůležitější je, že je to prvotřídní dílo a má budoucnost.

Stejně jako ty.

Zavolám ti později svoje nápady. Teď na sebe buď pyšný.

STRACH, NEBO LÁSKA

PROČ SI HRAJEME S OHNĚM?

ČAS

ZAVŘENO SOUKROMÁ AKCE

Existovala velice malá část mého já,

která byla trošinku šťastná, když jsem slyšela, že neodcházíš.

Chybělo by mi nevidět tě každou neděli.

Na zdraví.

Řekla jsem to Freddymu. Je naštvaný na tvoji agentku.

Jak je mu?

- Brzy by měl jít domů. - Vážně?

Jo.

Bože…

- Já… - Jasně, běž.

- Ahoj. - Ahoj.

Nevěděl jsem, že…

Nebyla jsem si jistá, jestli mě tady chceš.

Jsem tak rád, že jsi tady.

Jaké to bylo? Ozval se…

- To mě mrzí. - Ne, to je v pořádku.

- Chtěla jsem přijít, ale… - Susan…

Já vím.

Co budeš dělat teď?

Začnu psát další.

Rozhodla jsem se tu práci vzít.

Dobře.

Moc ti to přeju.

Všechno nejlepší.

Děkuju.

Nemusela jsi mi nic dávat.

To je na ten další.

Nějaký nápad?

Jen otázky.

To zní jako dobrý začátek.

Sbohem, Jonathane.

Ten další byl tick, tick… BOOM!

A pak přišel odkládaný projekt „Rent“.

Hrál se na Broadwayi 12 let.

Díky němu jsou muzikály jiné.

Jinak znějí.

Vyprávějí jiné příběhy.

Jonathan ho nikdy neviděl.

V noci před prvním veřejným uvedením muzikálu Rent

zemřel na náhlou výduť aorty.

Bylo mu 35 let.

Stále měl spoustu otázek.

TICK, TICK… BOOM! OD JONATHANA LARSONA

Proč si hrajeme s ohněm?

Proč strkáme prsty do plamenů?

Proč necháváme ruku na plotýnce,

i když je jasné, že to bude bolet?

Proč nerozvěsíme světla,

když jsou ulice nebezpečné?

Proč musí dojít k nehodě,

než se dozvíme pravdu?

Klec, nebo křídla? Čemu dáte přednost?

Ptáků se ptej.

Strach, nebo láska, zlato?

Neodpovídej.

Činy jsou hlasitější než slova.

Proč se máme snažit být nejlepší,

když bychom prošli i s průměrností?

Proč přikyvujeme,

i když víme,

že šéf je stejné zlo jako déšť?

Proč si máme prošlapávat cestu,

když se ty staré cesty zdají bezpečné

a tak lákavé?

Jak, když cestujeme,

vidíme zděšení

a přesto se ubráníme rvačkám?

Klec, nebo křídla?

- Klec, nebo křídla? - Čemu dáte přednost?

Ptáků se ptej.

Strach, nebo láska, zlato? Neodpovídej.

Činy jsou hlasitější než slova.

Hlasitější, hlasitější.

Jak probudit generaci?

Jak někoho donutit vzlétnout a letět?

Když se neprobudíme a nezatřeseme národem,

budeme se živit prachem světa, který se bude ptát proč.

- Proč. - Proč.

Proč.

Proč zůstáváme s milenci,

o nichž v hloubi duše víme,

že nejsou ti praví?

Proč…

REZERVACE SUSAN WILSONOVÁ

- …radši… - Projdeme peklem,

než bychom usínali sami?

Proč následujeme vůdce, kteří nikam nevedou?

Proč je potřeba katastrofa, aby začala revoluce.

Jestli jsme tak volní, řekněte, proč.

Řekněte mi někdo, proč tolik lidí krvácí.

Klec nebo křídla.

- Klec, nebo křídla? - Čemu dáte přednost?

Ptáků se ptej.

Strach, nebo láska, zlato? Neodpovídej.

Činy jsou hlasitější než slova.

Hlasitější, hlasitější,

hlasitější, hlasitější…

Klec, nebo křídla?

Čemu přednost dáš?

Ptáků se ptej.

Strach, nebo láska, zlato? Neodpovídej.

Činy jsou hlasitější…

Hlasitější, hlasitější.

Jsou hlasitější,

hlasitější, hlasitější.

Činy jsou hlasitější…

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, JONE

Něco si přej.

Překlad titulků: Kateřina Hámová