Original subtitles

To jsem kdysi znávávával takového malého kluka a ta

nejzvědavější koza byla proti němu. Ignorant, čili ignoramus, to je taková

osoba, která nechce vůbec nic vědět, říkával mi strýčku. A to byly porád

jako strýčku kráva, proč má rohy? Nebo strýčku

nebe, kam vede?

Nebo strýčku moře, Proč je slané, Jásku,

moře, povídám si.

Proč je moře slané?

A tak jsem se zamyslil, kluk někam utek a já začal pátrat.

No, to víte, člověk všechno vypátrá, když si dá práci a když má na pomoc lupy

čočky, drobnohledy, chemii, světky, knihy a ústní podání.

A věřte mi, nebo ne,

já na to přišel.

Proč je mořeslané?

Jenže kluk mi zatím někam zaběh z očí a vůh ví, kde je mu konec.

A tak bych to nespoň rád vyprávěl vám, máte -li zájem.

Začalo to u dvou bratrů na malé vesnici. Ten jeden, Marek, měl

statek. Měl ovce, měl krávy, voli, lány.

Rybníky, husy, kachny, slepice, holuby, prasata, vinice, lesy.

Taky měl ženu a dítě.

Ale ty do majetku nepočítal, protože byl držgrešle, kolenovrt a chamtil.

Ten druhý, Kouba se jmenoval, měl ženu a moc dětí.

A pak už nic.

Ale tu ženu měl rád a ty děti taky.

A měl dvě zdravé ruce, tak pro ně pracoval.

Moc toho domu nepřines.

A když pak měl děti už sedm a ruce porád jenom dvě, tak to vám dá rozum,

toho na stole mnoho k večeři nebylo.

A najednou tu byly Vánoce. A co teď?

Povídá si Kouba.

Dojdu k bratrovi Markovi, zrovna zabijí, snad mi něco dá.

Pravda, Marek si se zabijel.

Ale dát bratrovi vejslušku, to se mu nechtělo.

Kroutil se, vymlouval se a kamprej by přišela semhle a támhle a

najednou ho popat stek. Vzal půlku prasete a hodil ji po bratrovi a povídá,

si ji vevadí s tím k čertu.

Kouba měl to štěstí, že mu bída nevzala humor.

Hodil si půlku vepře přes rameno a šupajdil si to domů.

Sumíroval si už v hlavě, co se s ní teřelím, co bude vovar, čumku, že naloží

a v tom HALT!

Někdo vykřikl.

Stojí tam takový hajiny.

Kouba ho tu nikdy neviděl.

Kam pak s tou půlkou?

Kouba mu dobránsky opakuje, co bratr mu se vztekem houknul. No jinu, vlastně k

čertu. Tudy, prosím.

Hajnej mávnul rukou a je tam v zemi díra a schody vedou

dolů do tmy.

Jdi po schodech, až přijdeš k železným dveřím.

Zaklepej a otevřou ti malý čertíci.

Těch zpratků si vůbec nevšímej. Jdi pořád, až přijdeš k Luciferovi a dej

mu to vepřové, on ho rád. Bude ti chtít dát od cesty, ale... Neber nic než

takový starý rezavý mlínek. Bez toho mlínku se nevracej.

Kouba se zrovna chystal, že si trošku podiskutuje, ale než otevřel papulu,

z Hajného než fajfka.

Vytala ve vzduchu, zabafala a byla taky pryč.

Stalo se přesně, jak ten Hajný povídal. Železné dveře mu otevřeli čertíci a hned

to začalo.

Skákali, metali kozelce, kotrmelce, hvězdice, salta.

A najednou, jako když utne, Lucifer vyšel z kanceláře. A, heleme se, kouba!

ani koubu ke slovu nepřipustil. A pojď prej dál, tady to pověz na ten hák, co

mám vy se ty stvrzenky. A už otvírá pokladnu. Tady máš odcesty, chceš to ve

zlatě tedy, nebo to chceš ve stříbce, nebo to chceš ve valutách.

V pokladně se to třpitilo zlatem a drahým kamením.

Prsteny a náušnice, řetězy a hodinky a zlaté zuby a můstky a štosy valut a

akcí. Ale Kouba si vzpomněl na rezavý mlínek.

Ležel tam pod oknem mezi starým počítacím strojem a hromadou razítek a

klapcových perakolků.

Já bych se spokojil tímhle rezavým mlínkem, povídá Kouba.

Lucifer přistrkuje ke koubovi svazky bankovek pokroucených vedrem pekelným.

tohle a moc nemluv! Kouba dělá hloupého, nechá bankovky bankovkami a najednou,

hups, popadne mlejnek a ven z kanceláře. A Lucifer za něm no to se ví.

Když někdo sedí celý život v kanceláři, není tak rychlý jako kouba, který denně

tuží svaly, dýchá čerstvý vzduch a stříd mějí.

Ani ti čertovští uličníčkové koubu moc nezdrželi, ač dělali, co mohli.

Kouba je setřás a hurá po schodech po třech, až se dostal z horoucího pekla na

paseku nad potokem.

A tam si ten mlínek poprvé pořádně prohlíží.

He,

to je divný mlínek.

Najednou mu před očima zabafá fajfka.

A v kouři se objeví Hajnej. No, a víš, co vlastně máš?

povídá Hajnej.

Rezatej mlejnek, kouba na to. A měl trošku na Hajnyho vstek.

Abyste totiž rozuměli, tenhle Hajnej byl taky čert. Ale nějak se

pohádal s Luciperem a zůstal mezi lidmi.

Chodil s nimi do hospody a na schůzeno a...

Jak se řekne, v livem prostředí se z něj stal Hajnej, který lidem spíš pomáhal.

Velice byl totiž rád, když mohl něco vyvést na truc Luciperovi. No, zkrátka,

typický odpadlík.

A teď prohradil Koubovi, že ten mlínek je vlastně kouzelný mlínek

a že na melem majiteli, co si srdce přeje.

Jenom, že se musí včas zarazit. Jinak mele a mele a mele a že přestane mlít,

jenom když řekneš eniky beniky, co jsi namlel, to jsi namlel dost.

Doma Koubova žena koukala jako blázen.

Mlínek stál na stole a mlel.

A lezly z něho pečené husy, kuřata, ryby, saláty, dorty,

vánočky, šaty, prádlo.

Líže, víno, saně, hračky.

A zase dort.

Pivo. A hele, ještě dort. A co je tohle?

Koblišky. A cukrový. A med.

A dva ouhoři.

Zkrátka, kdyby byla bývala už televize, tak i ta televize by byla bývala, byla z

mlinku vylezla.

A hodný kouba nad tím stála, smál se a radoval se, že se děti smějou a že se

radujou, že se žena směje a raduje. A žena se smála na koubu a kouba na ženu a

na děti a děti na tátu a na mámu a mlínek mlel a mlel. a najednou Kouba

povídá eniky beniky, co jsi namlél, to jsi namlél dost.

A jako když utne.

A v tom tichu povídá Kouba, co bychom s tím se všim dělali.

Děti, oběhněte chalupy a ať sousední všeho nechají a že je zveme na hostinu.

No, přišli všichni.

Hospod schydal na hospodu nápis dnes se nevrtí a pan Farásta dal na kostel, A

všechno bylo u koubu. A jedli a pili a hodovali.

Přišel i bratr Marek. Se ženou, s dětskem. I čelátku přivedl.

Zadarmo se nadspat. To není přece každý den.

No, najedli se, napili se, zasmáli.

Dostali po vejslušce.

A ve zdraví se to rozešlo.

Už byla noc.

Vrátka vrzla.

Na okénko tuk, tuk, tuk.

Kouba vyjde ven.

Bratr Marek.

Že pro ně měl jednu matku a jednoho otce. A bratřičku sem a bratřičku tam.

A jak si jako děti hráli, no zkrátka.

No, Kouba byl dobrák, taky trochu pil.

Z prvního spánku byl probuzený, tak ani hrubě nevěděl, co dělá.

A ten mlínek mu za tisíc dolarů prodal.

Marek častně ráno vyhnal rodinu i vše lidi na pasu a začal vařit.

Co se v takové lakomé makovici může vylíhnout za jídlo?

Krupičná kaše a mlínek mlel. A Marek držel hrnce nastavené.

Už měl pro rodinu, už měl pro chasu a už ani neměl hrnce.

Tak dost, povídá.

Ale tomu mlejnek nerozuměl, mlel dál.

Už ne, křičí Marek. Kdepak? Co to je už ne, myslí si mlínek a mele dál. Hrome,

tak dost povídám.

Marek klél nadával, jak byl doma zvyklý ženě a čeledi. A popad mlínek a praštilí

mu zem. Ale kde?

Mlínek mele a kaše leze ven a kaše a kaše a zase kaše

a už jej.

Plná světnice. Marek vynáší nábytek.

Vysívané dečky.

Všechno samá kaše. Teď popadne pijánu.

Plné kaše.

Trmáří se s ním. Hromady do všeho. Teď má stej, že to všechno vyhnal z domu.

Na všechno je sám. To mi byl čert dlužen, povídá Marek. To jste

správně řek, pan táto.

Ozval se hlas.

Ale kdo to mluvil?

To Marek nevěděl.

Jen nad plotem se táhl obláček kouře z fajvky.

A Marka popadla hrůza za bílého dne.

A horem pádem za bratrem.

Pojď, prosím tě, hodem pojď! Vezmi si ten prvý tmajinek!

Když došli k Markovým, bylo už boží dopuštění.

Kaše rozvalila chalupu, povalila holubník a už si to patlala do chlíva,

kde malé telátko jí začalo ulizovat.

Kouba se svlékl a hub po hlavě do kaše.

Nahmátl mlínek a ven s ním. Beniky, beniky, co snamlel, to snamlel dost.

A bylo po všem.

Vem si to a jdi mi s tím v oči!

Dvakrát ho ani nemusel pobízet.

Hodil Markovi tisíc dolarů zpátky a domů.

Uplynula nějaká doba a celý kraj se změnil k nepoznání.

Chalupy jak ze škatulky.

Zahrádky v pořádku, čisté chlívy, napajedla, traktory. No, jak by ne?

Když někdo něco potřeboval, zašel ke Koubovi a mlínek namlel.

Namlel tvárnice, namlel vápno, namlel tašky, hnojivo, no všechno. I

peníze na doktora.

Kouba to s tím mletím nepřeháněl. Tomu že naradila.

Všecko od toho mlínku nemůžeme chtít, říkávala.

Třeba by se vymlela potom.

Koubo, teď by jsme zlenivěli.

A tak se v tom okrese žilo pěkně.

Lidi nemuseli být zlí, protože si neměli co závidět.

Měli to, co měli rádi a měli rádi to, co měli. A víc k životu člověk

nepotřebuje. A pohádka by mohla končit.

Ale moře by v tom případě nebylo slané.

A tak musí pohádka pokračovat.

Marek se žral.

A záviděl bratrovi.

Dříve on měl ze všech nejvíc. Nikdo neměl tolik, co on.

Vykřik a poslechlo se.

A co teprve mohl mít, kdyby byl ten mlínek, nebyl bratrovi vrátil. A teď?

Žena od něj odešla, dítě vzala sebou, čelátka se rozutekla a Marek sedí na

gruntě sám, hromady do všeho.

Tu noc nesvítil měříc.

Marek zapřáh nejlepšího koně, vyjel za vesnici, nechal vůz vstát a

vrátil se pod okno ke koubům.

Poslouchal.

Spali.

Vypáčil okno, vlezl do seknice a do malované almary.

Námát mlínek a oknem ven. Jak si chtěl nadejít sadem, vrátka vrzla a

probudila koubu. Ten popad dvojku a za zlodějem.

Ale Koubová se mu postavila do cesty. Tak to ne.

Zlí lidé nám ukradli mlínek, povídáš. A co když tě zlí lidé zabijou? Co já? Co

děti? Nemáme dost?

Nevede se nám dobře?

Ženská vidí někdy dál než mužský, to se musí nechat.

Kouba pověsil Flintu na zeď, zavřel okno Almaru a povídá

Dobrou noc.

A šel spát.

To už Marek uháněl daleko za vesnici a nezastavil se, až dojel k moři do

přístavu. Dal se najmout na loď jako námořník a naplánoval si, že někde

za mořem mu mlínek namele bohatství.

Nejeli ani den a noc a přišel oběd.

Nachytali ryby, uvařili a jedli.

Marek sousto v ústech převrací, povídá.

Ne, je to neslané.

Nemáte sůl?

Kdepak sůl, povídá kapitán. Sůl, to je hrozně drahá věc, tu nemám. Drahá,

říkáte, no já vám lasinu prodám.

Marek vybalí mlínek a velí. Mel sůl!

A mlínek mele.

A teď to začalo jako tenkrát s tou krupicovou kaší.

Mlínek mlél a mlél a mlél a mlél a v sůl se řine z kajuty do podpaluby a stoupá

nahoru a už je na palubě.

Ukradl sice Marek mlínek bratrovi, ale jak jej zastavit, to zase nevěděl.

Když už loď se nakláněla natolik, že každý námořník věděl, že se musí

spustili záchrané čluny. A jak to má být, kapitán čekal poslední, až všechno

nasedne a čekal i na Marka.

až nasedne do šlunu. Ale v tom kapitánovi před nosem zabafala fajfka,

obláček kouře z laciného tabáku a někdo povídá, toho neberte, toho je čert čertu

dlužen. No kapitánovi sice bylo divné, že fajfka sama bafá a sama mluví, ale to

víte, když se potápí loď, to je fufr, to je fufr, to se lecos přehledne.

A tak poslech fajfku a Marka nevzali.

Potopil se i s lodí, i s mlínkem.

Co se stalo s Markem dál, nevím.

Ale mlínek mele sůl dál a mele a mele a nikdo ho neumí zastavit. Jen

kouba. A ten o tom neví.

A na zlého bratra si vzpomene málo kdy.

A dokud ten mlínek bude mlít, bude moře vždycky slané.