Original subtitles

-Byl jednou jeden král a jedna královna

a ti měli jedinou dceru, o jejíž ruku se ucházel

král Egon ze sousedního království.

Byl hezký, měl vybrané způsoby a tak se začala chystat svatba.

Pak se ale stalo něco hrozného.

V jeskyni nedaleko královského města se usadil strašlivý drak,

kterému se princezny také zachtělo.

Král chtěl požádat Egona, aby se s drakem utkal,

ale nikde ho nemohl najít.

Vyhlásil tedy, že kdo draka zabije, získá princeznu a půl království.

Dozvěděl se o tom Honza,

který se bez jediného zaváhání na draka vypravil.

K jeskyni dorazil právě včas.

V nelítostném souboji nakonec Honza draka zabil.

Tímto statečným činem získal Honza princeznu a půl království.

A pak byla svatba, všichni se měli rádi,

a pokud nezemřeli, žijí šťastně až dodnes.

-Počkat! Žádný konec.

-Jak to?

-Vážně tomu věříte, že to bylo takhle jednoduché?

-Takhle, ale končí většina pohádek!

-Ano, ale ta naše právě začíná.

VÝKŘIK

-Nepřibližujte se ke mně! -Já vám neublížím.

-Dejte pryč tu strašnou věc!

-Ale já jsem... -Dejte to pryč, povídám!

-Ale pak ten řetěz nerozbiju. -Jistě, řetěz.

Co je s drakem? -Mrtvý.

-Co se stalo? -Zabil jsem ho.

-To znamená, že vy jste mě zachránil.

A se mnou i celé naše království.

-Vlastně jo.

-A já tady na vás křičím. -Ale...

-Kateřina Adriana Markéta Eliška, princezna z Arkádie,

hraběnka z Mormoku, vévodkyně z Elveru

a Juditiných Plání, baronka z Kornelu.

-Honza.

Ho!

Herdek, sakra fix!

-A vy jste rytíř? -Já nejsem rytíř.

Já jsem sedlák.

Pojďte!

-Promiňte! Co se tady stalo?

Kde jsou všichni? -Utekli před drakem.

Haló?

Přespíme tady!

Doufám, že máte ráda bramborovou kaši,

protože nic jinýho než brambory tady nebylo.

-Uvidíme...

-Já bych si nikdy nepomyslel, že budu mít tak hezkou ženu.

-Ženu? Jak to myslíte?

-No pan král přece slíbil tomu, kdo vás zachrání,

vaši ruku a půl království.

-Aha, to je pravda.

To vlastně tatínek slíbil.

-To si vlastně můžeme tykat.

Když už jsme skoro manželé.

-Já jsem ještě nikdy nikomu netykala.

-A našim dětem budete taky vykat?

I úplně malinkatým miminkům?

-Dětem?

Tak o tom jsem ještě nepřemýšlela.

-A to já jo.

Já bych jich chtěl mít kupu. Sedm kluků a sedm holek.

Aby u nás bylo veselo.

-Veselo?

U nás?

To bude...

-Výsosti!!

Jste na tahu. -Aha.

-Pardon!

To je moje královna, Výsosti! Vaše je ta černá.

-Jistě.

Co se to tam děje?? Nevědí, že máme státní smutek?

-Sláva, princezna!

-Výsosti, princezna!

-Sláva!

Sláva!

Vrátila se nám princezna!

Sláva!

-Výsosti, já jsem tak ráda, že jste zpátky.

-Já taky Káčo.

A jak!

-Kateřinko! Adrianko! Markétko! Eliško!

-Holčičko, naše! -Maminko!

-Dceruško, pojď ke mně! -Tatínku!

Pane Valeriáne!

-Ani nevíte, jak rád vás opět vidím, Výsosti.

-Já Vás též!

-A co drak?

Vždyť přece... -Draka už se bát nemusíme.

Tady Honza ho zabil.

-To je Honza!

Od nás ze vsi!

Z Dolních Roubenek!

-Děkujeme, statečný reku!

Děkujeme!

-Děkujeme!

-Můj zachránce.

-A taky ženich.

-Ženich, no.

Jistě.

Co jsme slíbili, to taky splníme.

Jistě...

-Dovolte, abych se představil.

Urozený rytíř Valerián, učitel dvorní etikety.

-Čeho?

-Zásad a pravidel zdvořilého chování a způsobů ve společnosti.

Dovolte mi, abych vám z celého srdce

poděkoval za záchranu Její Výsosti.

A taky bych vám rád nabídl své služby.

Tak co říkáte?

-V tom bych se necítil dobře.

Já si radši vezmu svoje šaty.

-Myslíte ty, v kterých jste přišel?

-Ony nejsou špatný.

Stačí, když se vyperou a zašijou.

Ho!

-Pane Honzo, ještě se neposadila Jejich Veličenstva a Její Výsost.

-Proč si nesednou? Nemají hlad?

-První si sedají dámy. Muž nemůže sedět, pokud dáma stojí.

-Prosím.

-Jo, takhle.

Krucinálfagot!!

Málem nám to tu blaflo, co?

Teď už se můžu posadit?

-Teď už je to myslím jedno.

-Vy jste opravdu mužem činu!

-Nemohl bych těch lžiček ještě tak deset, dvanáct dostat?

Já mám pořád hlad.

Vám to stačilo?

-Pane Honzo, hlavní jídlo přichází až po studeném předkrmu,

teplém předkrmu a po polévce. -Jo, aha.

My to jíme většinou dohromady. Třeba kaši.

-To mohu potvrdit.

-Princeznu a půl království!

To jste nemohl slíbit pytel zlaťáků?

Nebo, nebo třeba nějakou medaili?

-Kdybyste mi to poradila tehdy, tak bych to udělal.

Já jsem taky myslel, že to bude princ

anebo nějaký rytíř. A ne obyčejný Honza.

-Proč mě nezachránil Egon?

-Uvědomujete si, že tenhle člověk bude jednou král?!

-Tak, celé království ví, co jsme slíbili.

Nemůžete po mě chtít, abych mu teď připnul

nějakou medaili, nasypal mu pár dukátů do kapes

a poslal ho domů.

To přece nejde.

Nakonec já jsem se Vám taky ze začátku nelíbil.

A zvykla jste si.

-Ale, tak byl jste princ.

Ušatý, poďobaný, ale princ!

A uměl jste se chovat.

Pojďme se s ním nějak rozumně dohodnout.

Nabídneme mu třeba nějaké menší panství.

Pár vesnic, tvrz, les, pole...

Může si tam třeba jít zaorat, když bude chtít.

To je velice slušná nabídka. Ne?

-Opravdu si myslíte, má drahá, že se někdo vzdá

poloviny království za nějaké políčko?

Že se někdo vzdá sňatku s princeznou a trůnu?

Takový blázen se ještě nenarodil!

-Samozřejmě, že vám dáme víc, tohle je jenom nepatrná záloha.

-Já, ale nechci peníze.

-Pch. Já jsem to říkal.

-A co byste rád? -Princeznu.

-A vy si opravdu myslíte, že můžete být král?

-Né, já ale král bejt nechci. -Tak vidíte.

-Já chci jenom princeznu.

Klidně můžeme bydlet u nás v chalupě.

Tam je místa.

No, a když ještě odšoupneme kredenc do rohu...

-Honzo!

Kredenc v rohu, to je jistě zajímavý nápad,

ale pojďme se teď zpátky vrátit k té svatbě.

-No jo, svatba. Já se na ni tak těším.

-Já jsem... -Já vím, to už jste říkal!

Už jste to říkal! Tak to neříkejte pořád znovu!

-Ta je jak břitva, co? Teda to bude tchýně.

Matěj Loupák od splavu má taky takovou herdek babu.

Řekl jsem něco?

Dobrý jitro, děvečky!

Můžu?

Dobrej!

-Přiznávám, že je pan Honza poněkud svérázný,

ale je to dobrý člověk.

-Mě vůbec nevadí, že není rytíř, ale já ho asi nedokážu mít ráda.

-To je situace! -Horší už to být nemůže!

-Co je?

-Vaše Veličenstvo...

Jsou tu nějací venkované. Říkají, že jsou rodiče Honzy.

Přijeli prý na svatbu.

-Může!

-Ho ho ho!

-Pane jo. Viď?

-Hm. Ho!

-Uh, uh.

-Budeme svačit, nedáte si?

-Mami, tati!

-Tady je náš drakobijec!

Teda chlapče, ty jsi takový šikula!

-On žije. My jsme na tebe tak pyšný!

-Ty kluku jeden, kdo by to byl do tebe řekl!

No, dneska sedlák a najednou král.

No, už máte datum svatby?

-Ještě ne.

-A co, už ti řekli, jakou půlku království ti dají?

My jsme si říkali, že nejlepší by byla ta,

kde je naše vesnice.

Rozumíš, aby nám tam všechno pak patřilo!

-No.

I hospoda!

-Tak k tomu jsme se taky ještě nějak nedostali.

-Jejdamane, tak datum svatby nemá,

půlku království taky ne. Chlapče, chlapče!

-Hmmm...

-Tak svatba, panečku!

Já si stejně říkám, že ten drak chtěl zrovna naši princeznu.

No ne, tak je tak hubená, že to by se nenajedl.

Já bejt drakem, tak si řeknu o husu.

Pěkně do zlatova propečenou husičku.

-A to já bych si dal taky říct. -Jo!

-Tak, což o to, no. Husu bychom mu taky dali raději.

-Já... Já se omlouvám,

mám ještě nějaké velice neodkladné povinnosti.

A ráda jsem vás poznala. -My vás taky.

-Taky, taky.

-Když teď budeme ti příbuzní.

-Cha, cha, budeme příbuzní.

-Princezno!

-Dobrý den!

-Viděl jsem, že máte sovičku.

Jak se jmenuje? -Cecilka.

-Je hezký, že ji máte ráda.

-Já se bojím, že je nemocná.

-Podívám se na ni.

Teda...

Jestli chcete.

Cecilko. Tak.

Tak se ukaž!

Má něco s křídlem. Vypadá to, že se poranila.

Asi o trní. Teď vydrž!

No a je to! Nic to nebylo, viď!

-Levá dva, levá dva, levá dva, levá dva, levá dva, zastavit stát!

-Vítejte, sousede!

-Veličenstvo. Co jsem to slyšel za děsuplné zvěsti?

-Vy jste to nevěděl? -Nevěděl, na mou duši, nevěděl.

Ale kdybych to věděl, tak bych se té obludě postavil

a rozsekal bych ji na tisíc malých obluďátek.

-Ale, vždyť jste v té době tady u nás byl!

-Hledali jsme vás po celém hradě.

Někam jste se nám ztratil.

-Babička.

Moje milovaná babička se roznemohla.

Ihned jsem se za ní rozjel. Tolik jsem se o ni bál,

že jsem se nestačil ani rozloučit, omlouvám se.

-Jak pak se daří Vaší drahé babičce?

-Teď už dobře.

Bděl jsem u jejího lůžka noc a den, bojoval jsem s horečkou.

Do toho vladařské povinnosti.

Nebylo to snadné.

-To se pozná skutečný král. Vládnout zkrátka nemůže každý.

-Tak buďte opět naším milým hostem. -Děkuji, Veličenstvo.

-A Honza, můj zachránce. -Bravo, mládenče, bravo!

-Někdo bojoval s horečkou a někdo s drakem.

-Ó, náš hrdina.

Pojďte nám ukázat svoje umění.

Ale, ale. Do střehu!

Jedna nula.

Dva nula.

Tři nula.

-Jste dobrej! -Ale vy ne!

To víte, meč to není palice.

Honzo z chaloupky od nějakého pole,

meč to je zbraň pravých šlechticů.

Já vůbec nechápu jak vy jste mohl porazit draka.

-Asi se nebál jako my všichni.

-Ale vždyť už jsem přeci vysvětlil, jak strašná situace u nás byla.

Kdybych chtěl, tak bych nestvůru samozřejmě porazil.

Viděli jste přece moje umění nebo ne?

Bylo mi ctí, pánové.

Sice pochybnou, ale ctí.

-Honzíku, všechno abysme za tebe dělali my.

Zabít draka, to jo, ale vzít si odměnu,

která ti patří, to ne. Ještěže máš nás.

-Co jste udělali?

-No všechno už jsme s panem králem dohodli.

Zítra máte zásnubní ples, příští neděli svatba.

No a princeznička se z toho samým štěstím rozplakala.

-Jo. Takový štěstí nás potkalo, všechny.

-To jistě...

-Cha cha cha!

-Smím prosit?

-No jó, já stejně na tydle opičárny moc nejsem.

-Vem si!

-No.

-Neplačte!

-Co se stalo?

Někdo vám ublížil?

-Kdo asi?

Ještě se ptejte!

-Tak dobře, vezmu si vás.

Ale jenom proto, že to tatínek slíbil.

Ráda vás mít nikdy nebudu!

-Skutečný muž by nikdy nenutil ženu ke sňatku,

který by byl proti její vůli.

SMÍCH LOKAJŮ

-Honza král, Honza první!

Sláma z bot! Nebo Honza Oráč!

Sedlák pánem. A utíral si nos do rukávu.

To byla ostuda! SMÍCH

-Honem, honem!

-Celý město tam bude, celý město.

A z okolních vesnic přijdou taky.

To bude sláva.

-Náš kluk a princezna!

-To, to nesmíte, sem, sem nesmíte!

Ženich, ženich nesmí vidět nevěstu dřív,

to přináší smůlu! -To je pravda.

-Princezno. Já nechci, abyste byla nešťastná.

-Moc se vám to nedaří.

-Svatba nebude.

Nemusíte si mě brát a nechci ani půl království.

Vracím se, kam patřím.

-Počkejte!

Děkuji.

A nechcete...

Nechcete aspoň tu medaili? -Sbohem, Vaše Výsosti.

Hodně štěstí.

Nemá mě ráda, maminko.

-No jó, no.

Ale mohl jsi bejt král!

A mohli jsme se mít do smrti dobře!

-Copak se nemáme dobře?

-No jó, ale pracovat už jsme nemuseli!

-Mohli jsme mít půl království a máme zase jen tu naši barabiznu!

-No, no! Tu jsem stavěl já!

Jinak má máma pravda.

Seš moula.

-Dejž to Pán Bůh.

Co děláš? Podívej se, co dělá!

Teď si hraješ na pána?

Teď už si na nic hrát nemusíš, stejně nebudeš král.

-Já si ale na nic nehraju.

-Máma má pravdu, přestaň blbnout. Máme ještě práci.

-Ono to opravdu má něco do sebe.

-Co je? -Já nemůžu sedět, když vstala dáma.

-Prej dáma! -Mohla jsem bejt dáma!

Mohla! Ale nejsem!

Tak nech těch opiček.

-Nemlať s těma dveřma!

Kdo to má pořád spravovat?!

Víš, že ta tvoje princezna... -To není moje princezna.

-Vlastně máš pravdu. Ty jsi moula.

-Co je s princeznou?

-Prej odjela s králem Egonem do jeho království.

Bude se vdávat.

-Vítejte v mém království.

-Jak dlouho ještě pojedeme?

-Projedeme Egonovou Lhotou, potom okolo Egonových hor

a už tam skoro budem.

-To jsme ale měli odbočit.

-Ne, ne!

To je odbočka do Egonovy Lhoty.

Ovšem my jedeme do Egonovy Lhoty!

-A ty vesnice se jmenují úplně stejně?

-A jak by se měly jmenovat?

Všechny vesnice v mém království se jmenují Egonova Lhota.

A všechna města Egonův Hradec.

Aby se to nepletlo!

-Sláva! Sláva!

Sláva! Sláva jeho velikosti! Sláva jeho statečnosti!

Sláva jeho dobrotě! Sláva jeho moudrosti!

Sláva Jeho Veličenstvu! Sláva jeho velikosti!

Sláva jeho statečnosti!

Sláva jeho dobrotě!

Sláva jeho velikosti!

Sláva jeho statečnosti!

Sláva jeho dobrotě!

Sláva jeho moudrosti!

Sláva Jeho Veličenstvu!

-Ale podívejte, postavili mi tady sochu.

-Vypadáte statečně.

-Ano, ano, všichni mě tady takhle vidí.

-Sláva Jeho Velikosti!

ŠTĚKOT PSA -Nech toho, Reku!

Já jsem taky takovej hloupej rek.

Ale ne, udělal jsem dobře.

Když mě nemá ráda...

Hlavně, aby byla šťastná.

-A toto.

To je jsou Egonské hory.

-To je krása!

-A váš zámek je ještě hodně daleko?

-Asi dvacet kiloegonů.

Doufám, že se vám bude u mě líbit.

-O tom nepochybuji.

A také se nemohu dočkat, až poznám vaši babičku.

-Babičku?

-Ale ovšem, tu babičku, co byla tak strašně nemocná,

že jste kvůli ní zmeškal zabití draka.

-Ale jistě, jistě, babička!

Ano!

Poslužte si! A omluvte mně.

-A teď naše největší řeka.

Poradím vám, že protéká naším Egonovým Hradcem.

Jakpak se jmenuje? No?

-Egonie. -A teď přítoky.

No? -Egonie.

-A tady tento? Uf. No? No?

DĚTI NAPOVÍDAJÍ -Egonie.

-Co? Nevíme? Tak ty?

-Egonie. -No tak, chvála Bohu.

Teď rybníky.

Takže... -Jede král!

-Tak zase pan král, tak jdeme ho vítat.

-Sláva Jeho Veličenstvu! Sláva jeho velikosti!

-Musím vytáhnout chleba z pece! -Chceš, aby nás zavřeli?

Víš, že to kontrolujou! Pojď! Na, vem si to!

Nějaký nový provolání. -Zase nový?

-No zase. -Ukaž.

-Už jedou! Sláva! -Sláva!

-Sláva Jeho Veličenstvu! -Sláva jeho velikosti!

Sláva jeho statečnosti! Sláva jeho dobrotě!

Sláva jeho moudrosti! Sláva Jeho Veličenstvu!

Sláva jeho velikosti! Sláva jeho statečnosti!

-Ale lidé ho tu mají rádi.

-Ano, národ mě miluje.

Vždycky, když se objevím, tak všeho nechá

a začne mě spontánně oslavovat. Oni si prostě, nemohou pomoci.

Ano, ano!

-Sláva Jeho Veličenstvu! Sláva jeho dobrotě!

Sláva jeho velikosti! Sláva jeho statečnosti!

Sláva jeho dobrotě! Sláva jeho moudrosti!

Sláva jeho velikosti! Sláva jeho statečnosti!

Sláva jeho dobrotě! Sláva jeho moudrosti!

-Vítejte doma, Vaše Veličenstvo.

Dovolte.

-To jsou krásné begonie.

-Tady u nás jim říkáme egonie, má drahá.

Tudy, prosím.

Dostal jste můj dopis?

-Ano. -A co?

-Všechno jsem zařídil. Přesně, jak jste nařídil.

-Máte tu i jiné obrazy?

-Ale jistě.

Zde nalevo jsou mé portréty v přírodě.

-V přírodě...

-Ano, ano. Portrétů není nikdy dost.

-Výsosti, vaše milovaná babička.

-Ha!

Babičko!

Přátelé! To je moje milovaná babička!

-Je nám velkou ctí.

-Babičko! Moje nastávající.

Teda bábo!

Babičko, upadl vám vějíř.

-Líběj vodpustit, pane králi. Hned to seberu.

-Vaše Veličenstvo, jako dáma přece nemůžete zvedat předměty ze země.

Prosím.

Copak se vám stalo?

-Trošku jsem se spálila vod kastrolu.

Ale už je to dobrý.

-A kde se vám to stalo?

-Řekl bych, že v kuchyni.

Copak tam máte na starosti?

-No, bábovky, koláče.

Já jsem říkala, že nesvedu hrát královnu.

-Vodveď ji!

-Vy jste si všechno vymyslel.

Utekl jste, abyste nemusel bojovat s drakem.

-Dejme tomu.

-Žádná svatba nebude!

-Tak to ne, má drahá. Svatba bude!

-Nebude, odjíždíme. -Stráže!

-Co, co, co to má znamenat? -Odvést!

-Tohle to je ta vaše pohostinnost?

Co? Pusťte mě!

-Utečte! -Já vás tu nenechám!

-Přiveďte pomoc!

-Ovšem až po tom, co mi řekne své ano!

-Okamžitě nás všechny pusťte!

-Ale prosím vás.

Za ním!

-Hezký dobrý den.

-Poplach! Všichni do hradu!

-A na shledanou. -Pane!

Tady je! -Stůj!

-Přivedu sem celou naši armádu.

-Dozvím se, že jediný váš voják přešel hranice

a krále a královnu a princeznu už nikdy neuvidíte.

Za ním, chyťte ho!

-Pánové pardon, myslíte si, že byste mě mohli dopravit na hranice?

Výborně a ocenil bych, kdybyste si pospíšili. Děkuji!

-Všechno prohledat!

Nesmí odsud za žádnou cenu uniknout! Je to jasné?

-Jasné, slyšeli jste, všechno prohledat!

-Pánové, nestyďte se pokračovat, děkuji.

Pokud by vám to nezkazilo den, myslíte, že byste mohli

ještě trošku přidat? Děkuji.

-Haló!

Okamžitě otevřete! ODEMYKÁNÍ ZÁMKU

Skutečný muž by nikdy nenutil ženu k sňatku proti její vůli.

Neříkal jste to náhodou takhle Honzovi?

-Myslete na to, má drahá, že mám v moci i vaše rodiče.

Určitě byste nechtěla, aby se jim zkřivilo pár vlásků?

-Někdo nás určitě zachrání.

-Valerián?

A kdo mu pomůže?

Och, cho, cho!

-Honza, Honza, zabil draka a s vámi si jistě taky poradí.

-Hm, jen ať se tady ukáže, má úcta.

Zavřít! A pošlete hlídku na hranice.

-Tss. Padouch jeden!

-Pánové, měl bych takový nápad, co kdybyste trochu zrychlili?

Pánové, moc vám děkuji sám bych to nezvládl rychleji.

Hezký den!

-Stůj!

Okamžitě se vrať!

-Já jsem vám velmi vděčný za doprovod,

ale v této chvíli bych raději zůstal na této straně hranice.

-Hyjé.

Pomáhej Pán Bůh.

Prrr!

-Dejž to Pán Bůh.

Ale to je moje louka.

-Promiň, Kubo.

-Haló!

Pane Honzo!

-Pane Valeriáne, co se stalo?

-Jeho Veličenstvo Egon I. si chce brát její Výsost princeznu.

-Já vím. Viděl jsem to ve vesnici.

-To ho ještě chtěla. -Teď už ho nechce?

-Nechce.

-Tak co? Máte ho?

-Už jsme ho dostihli, ale překročil hranice.

-No a co, že překročil hranice?!

U svatého Egona! To jste si pro něj nemohli dojít?

-To přece nejde, na to je zákon. -Ale hlupáci!

Zmizte!

-Když nemůžeme přivést armádu, tak to uděláme sami!

Jenom si vezmu palici a můžeme vyrazit.

-Pane Honzo, já nepochybuji o vaší odvaze,

ale s Egonovou armádou nemůžeme bojovat.

-Tak co budeme dělat?

-Musíme se dostat na zámek nenápadně.

-Nenápadně, ale jak?

-Touhle dobou tam přijíždí spousta svatebních hostů,

vmísíme se mezi ně

a budeme se chovat jako urození mužové.

-Urození?

Já, pane Valeriáne, i když si vezmu hezký oblečení,

tak to na mně bude poznat. Neumím se chovat, dělám ostudu.

-To je pravda, ale já vás to mohu naučit.

Takhle pomalinku.

Jedna, dva, velký.

Ne, opačně!

Tímto směrem!

Velký oblouk, osmička a úklona.

Vy jste dáma, Honzo, dáma přichází, vy jí galantně uděláte místo.

A když si dáma sedá, odsunete židličku.

Výborně!

Zhruba v tom smyslu, ano.

Opatrně.

Uchopíme ručku, ale nepolíbíme, se pouze přiblížíme k ručce.

Naznačíme polibek, ano?

Tak, prosím.

A naznačíme, naznačíme, výborně.

Toto se většinou neděje.

Pozor na ten prst!

Je to výtečné.

Hostiteli je dobré jídlo pochválit.

I když je to třeba něco, co vám zrovna nechutná.

-Ale to jsou dobrý brambory. Tady z vršku.

-Naše! -Je to výtečné!

-Jestli vám to nechutná, tak já si to klidně vezmu

Je to výtečné.

-Ještě je před námi hodně práce.

-Ráno ale musíme vyrazit.

-No ano, tak budeme pokračovat ve výuce cestou.

-Cestou?

-Na shledanou táto.

-Dobré jitro!

-Dobré ráno!

-Za princeznou?!

Zbláznili jste se?!

-Maminko, my jim musíme pomoct.

-Tak až ji zase zachráníš,

tak si nezapomeň za odměnu vzít suchý z nosu.

PRÁSKNUTÍ DVEŘMI -Nemlať s těma dveřma!

Kdo to má pořád spravovat?! Honzíku, hodně štěstí.

-Děkuji.

Jedna, dva, tři velké oblouky, osmička a přiložíme, takže...

Jedna, druhá, velký oblouk.

A raz dva, tři, dva, dva, tři, krok, krok, otočka

a dostáváme se do mazurky, což je polský tanec.

Takže, pane Honzo, krásný oblouček a "touche"

a další krásný oblouček do druhé strany a teď výpad.

-Stejně ho nikdy neporazím.

Egona jednoho.

-Jeho Veličenstvo.

Egona jednoho I., prosím.

Pane Honzo, v naší rodině se po generace dědí

starý šermířský trik zvaný "Lagardierův vítězný oblouk".

Je to mimořádná věc.

Můj prapradědeček se tento trik naučil na svých cestách světem.

A pokud vím, tak do této chvíle to zná jen malá hrstka lidí.

Jestli chcete, můžete být jedním z nich.

-Bude mi ctí, pane Valeriáne.

-Výtečně, takže zaujmete postoj, kryjete si hlavu.

-Ano. -Tak. Ano, tak výborně.

Vaše pravá noha zahrabe dvakrát.

To soupeře znejistí, otočka do hlubokého střehu.

A teď to přijde, nečekaně, vaše levá ruka

opíše takovýto oblouk a zvoláte "Voilá!"

-"Voilá!"

-Soupeř sleduje, kam ukazuje váš prst,

využijete situace a bodáte.

He he he. -Cha cha.

-Výborně!

-A už se to nese. -Díky!

-Na zdraví!

-Jako křen.

Tak co chlapi, už jste to zblajzli?

-Děkujeme, bylo to výtečné.

-Jo.

-Musím říct, že stolování už zvládáte opravdu na jedničku.

-Ti dva vypadají jako my.

-No, to jsme my!

Co? Já a loupežník?

Já, který jsem v životě nic neukradl?!

Já, který se dvakrát denně myji studenou vodou?

Já, pro kterého čest je vším?

-Jménem krále Egona, proběhne kontrola obličejů.

Na mně hleď!

Dobrý!

-Musíme odsud rychle zmizet.

-Ty vzadu, zvedni hlavu!

Dobrý, dobrý.

Další.

Vztyk osobo!

Na mě se dívat!

No, podoba by tam byla, nejseš to ty, seš ženská, další.

-Aha. Tak tady to nepůjde.

Dobrý.

Klobouky dolu, pánové.

-Hezký, dobrý den.

-Dobrý.

Co tady děláte??

-Nevyměnili byste si s námi šaty?

Velice bychom vaši laskavost ocenili.

-To je pravda.

To bychom opravdu velice, velice ocenili.

-Ukaž se! Čepici!

Padej!

Buďte pozdraveni páni kominíci, pro štěstí, pro štěstí.

Děkuji.

-Štěstí to je třeba. -Ať ty lumpy brzo chytnete.

-Ano.

Tak, s Pánem Bohem.

-Táto!

-Ano, synku!

-Podívej!

-Ale vždyť to jsou ti dva.

Odměna.

Teď si šplhneme.

Pánové vojáci, my jsme ty dva viděli.

Pamatuj si, že být zadobře s vrchností, se vždycky vyplácí.

-Vy jste je viděli? Kde? -No ano, tady.

Vyměnili si s námi šaty. Teď jsou to kominíci.

-Kam šli? -Asi tam!

-Levé křídlo za nimi!

-A pánové vojáci, tu odměnu, jak se tady píše, tu nám dá kdo?

-Takže vy dva jste těm dvěma pomohli proklouznout?!

Záloha, zatknout!

Pravé křídlo, za mnou!

-Tak pojď!

-Počkejte!

To je strašné nedorozumění!

-A sakrafix!

-Tak, pane Honzo, pokud se chcete vyjadřovat

tímhle způsobem, tak opravdu veškerá naše snaha...

A pardon!

Omlouvám se, v tomto případě je to zcela na místě.

-K lesu! -Jistě.

-Za nima!

Stát!

Aha. Vím, kde jsou.

Tudy!

Stát!

Seřadit!

Určitě se schovali tady.

Prohledat!

-Pane, to je jako hledat jehlu v kupce sena.

-Splňte rozkaz, vojáci!

-Něco jede!

-Opravdu!

-Uhni!

Mazejte.

A ty přidej!

Tak dělej! Dělej! Nemehlo.

To mám dělat za tebe nebo co? Ha ha ha.

-Přesně, ty hlupáku, nechápu, kde ses učil řídit!

Za tohle tě necháme pást dobytek. -Dobrý den přejeme!

-Hezký dobrý den. -No. Další hlupáci.

-Tak nekoukejte a koukejte mu pomoct!

No a můžeme jet.

-Nejdřív si dáme to kuřátko. -Jasně.

-Svezete nás do města?

-Koukejte co nejrychleji zmizet, vy pacholci!

-Pardon, říkal jste co nejrychleji? -Co nejrychleji.

-Když jinak nedáte. -To bychom mohli.

Nashle! -Na shledanou!

-Prosím. -Děkuji.

-Odjezd!

-No, no, oni nám kradou kočár!

-Tak dělej něco, ty Sysle usyslaná.

-Pozvánka na svatbu Jeho Veličenstva

pro veleváženého barona Sysla a jeho syna.

-A je tu i spousta oblečení. -Hmmm!

-Další portrét, Veličenstvo?

-Ano.

Portrétů není nikdy dost.

-To je pravda.

-Víte, že státní pokladna je skoro prázdná?

A dlužíme, kam se podíváme.

-Proč myslíš, že se chci ženit! -Z lásky?

-Pch. To určitě!

Nevíš, že Štěpánovo království je nejbohatší široko daleko?

-Vím. -Tak se tak hloupě neptej!

Z lásky!

Ha, ha, ha, ha, slyšel jsi to?

-Ha, ha, ha.

-Mám pro tebe ještě jeden důležitý úkol.

-Poslouchám.

-Je možné, že se na svatbě objeví ten hloupý Honza.

Budeš dávat dobrý pozor.

A hned, jak se ukáže, okamžitě zavřít.

-Ale jak ho poznám? -Úplně snadno.

Je to křupan, mezi pozvanými šlechtici ho poznáš okamžitě.

-Ó. Na křupany já mám čuch.

Vaše Veličenstvo. -A teď zmiz!

-Musíme důkladně prověřit jejich šlechtické vychování.

Doneste špagety a krevety!

-No, co chcete, co to?

-V pořádku.

-Prrr!

-Jeď!

-Prrr!

-Jeď!

-Prrr!

-Jsem baron Sysel a toto je můj syn baronet rovněž Sysel.

-A! Vítejte, urození pánové.

-Potěšení je na naší straně.

-Než začne v zámecké kapli svatební obřad, přijměte, prosím,

pozvání k malému občerstvení.

Račte!

-Musíme se dostat dovnitř a najít princeznu.

-No!

-Tohle jsme zatím probírali pouze teoreticky.

-To zvládneme.

-Takže...

-Točit po směru nebo proti směru?

-Po směru.

-Vy nevíte... -Pusťte nás dovnitř! Pusť!

-Co to je? -Víte, kdo jsme? Jsme pozvaný.

Jsme Syslové. Pusťte nás dovnitř!

To se vyřeší -To se vyřeší. Neboj!

Jdeme ke králi, takové zacházení! Pusťte nás!

Tak pusťte!

Co si to dovolujete? Víte, kdo já jsem?!

-Právě, že nevíme, pozvánku nemáte, chovat se neumíte.

-Pozvánku nemáme, protože nám ji ukradli i s kočárem v lese.

-To mě nezajímá, zavřít k ostatním Honzům.

-Ne, ne! -Já nikam nejdu, já teda ne!

-Jděte!

-Drazí, přátelé!

Chtěli jsme vás s mou nastávající

přivítat a poděkovat vám, že jste si udělali čas

v tento pro nás nejkrásnější den v našich životech, že má drahá?

Myslete na to, co jste mi slíbila.

Vzpomeňte si na maminku, na tatínka.

No tak, šup, šup. -Vítejte na naší svatbě.

-Veličenstvo, nerad obtěžuji, ale hromadí se nám tu

Honzové ve vězení a vy jste jediný, kdo ho viděl.

Byl byste tak velice laskav a pomohl nám ho najít?

-Na viděnou má drahá.

-Prosím.

HRAJE HUDBA -Smím prosit?

-Nezlobte se.

Velice ráda.

Ale nevím,

jestli ten váš tanec nebude trochu nápadný.

-Pánové, velice se vám omlouvám, ihned zítra nechám

toho pitomého ministra vyměnit. -To bych prosil!

-Veličenstvo!

-Nemůžu. Ublížil by mamince a tatínkovi.

-Hele, že to je ten, co nám ukradl kočár?

-Ano!

-No, pojďte, v hladomorně nebudete nic platný.

-Honza. -Támhle ten?

A jste si jistý?

Jestli má někdo vybrané chování, tak je to tam ten pán.

-Ššš! Chyťte ho!

-Já se vrátím.

Pardon.

Promiňte.

-Velice se omlouvám.

-Uhnout, uhnout, uhnout!

Vyrazit!

-Jé, to je výš, než jsem čekal.

Pane Honzo, to, co děláte, je v naší situaci účelné,

ovšem ze společenského hlediska naprosto nepřijatelné.

Aha.

Když už jsme tady, zapamatujte si.

Lezeme-li s dámou, leze dáma vždy po naší pravé ruce.

-Hm.

A co když padá?

-Necháme ji vždycky padnout jako první.

-Ts, ts.

-Ne! VÝKŘIK

-Ne! VÝKŘIK

-A máme je z krku. -Vy!

-Říkám to každý den, má drahá.

Myslete na svoje rodiče, aby náhodou nedopadli

jako ten váš Honza.

-Jak jsem vás mohla mít ráda?! -Běžte se upravit.

Za malou chvíli mi řeknete své ano, tak ať mi nekazíte estetický dojem.

Šup, šup, šup!

-Já si asi něco udělám.

-Ale proč?

Vždyť máte krásné šaty.

A ženich je taky fešák.

-Ale je to zlý člověk.

-Tak, takhle o něm nemluvte!

-Vám se líbí?

Ale vždyť je to pitomec.

-No, ale láska je slepá.

-Pozor!

-Je všechno připraveno?

-Vaše Veličenstvo, vše je připraveno

k vaší naprosté spokojenosti.

Mávat!

-Sláva Jeho Veličenstvu!

Sláva jeho velikosti!

Sláva jeho statečnosti!

Sláva jeho dobrotě!

Sláva jeho velikosti!

Sláva jeho statečnosti!

Sláva jeho dobrotě!

Sláva jeho moudrosti!

Sláva Jeho Veličenstvu!

Sláva jeho velikosti!

-Pšt.

Jaký je to krásný den.

Nejméně třicet stupňů Egona ve stínu.

-Potlesk!

-Bravo, bravo, sláva!

-Hm.

-Hm.

-Vítám vás v tento velkolepý, slavnostní den v našem chrámu.

-Co to máte na sobě, člověče?

To je pytel?

-To je poustevnická kutna, slavnostní, služební oděv.

-Nemohl jste najít někoho lepšího? Vždyť na něm skoro rostou šišky.

-Je to svatý muž.

Oddával už vaše rodiče.

-Za posledních padesát let jsem oddával všechny v tomto království.

Z Egonovy Lhoty, z Egonovy Lhoty, z Egonova Hradce.

-No, dobře, dobře, dobře.

A co je tohle to?!

-Zástupci prostého lidu.

Je to tradice.

A vypadá to dobře.

-To nevypadá.

-Myslím z politického hlediska.

-Hm, no jedině takhle.

Koneckonců jsem známý jako velký lidumil,

tak ať tady někde v rohu... ...ve tmě jsou.

-Sláva Jeho Veličenstvu!

Sláva jeho velikosti!

Sláva jeho statečnosti!

-A vypadá to, že už je tu princezna!

-Sláva Jeho Veličenstvu!

Sláva jeho velikosti!

Sláva jeho statečnosti!

Sláva jeho dobrotě!

Sláva jeho moudrosti.

-Neměli by křičet " Sláva Jejímu Veličenstvu, sláva její dobrotě"?

-To neumí, Vaše Egonství.

Mají naučené jenom tohle.

-No tak.

-Hm.

-Ach, pane Valeriáne?

Pane Valeriáne?

Jste celej?

-Ne tak docela, neviděl jste někde můj klobouk?

-Jo! Tady! -Výborně!

Tak, na co čekáme!

-Berete si, králi Egone, zde přítomnou Kateřinu

za svojí zákonitou manželku? -Ano!

-Rychle. -Snažím se.

-Tímto, prohlašuji vaše manželství, Egone a Kateřino,

za právoplatně uzavřené.

Co Bůh spojil, člověk nerozloučí. -Ne!

-To snad není možné, tohle to! Chopte se ho!

I když ne, ne, ne, ne, ne, ještě ho neodvádějte!

Jen ať se podívá na první políbení nevěsty.

To nebyl zas tak špatný výkon, smraďochu.

Co to je? Tohle to...

-To je přeci vaše žena, kterou jste si sám vybral.

-Já jsem si měl vzít princeznu Kateřinu.

-Ale, já jsem přeci taky Kateřina. -Co Bůh spojil, člověk nerozděluj!

Hodně štěstí na vaší společné cestě životem.

-Vy! -Ano, miláčku?

-Kde je princezna? Jestliže je komorná princezna,

tak by mě velice zajímalo, ale opravdu velice zajímalo,

kdo je tu vlastně komorná.

-Blahopřeji k sňatku. -To v žádném případě, má drahá.

Podívejte, já jsem tady zákon, a když řeknu,

že tento sňatek je neplatný, no tak je prostě neplatný.

Pojď ty smraďochu, pojď, pojď, pojď, oddáš nás.

-Ne, nikdy si ji nevezmete! -Chopte se ho!

-Na sedláka potřebujete vojáky? Sám byste to nezvládl?

-Já s tebou nechci ztrácet čas.

-Snad se nebojíte, že také prohrajete jako drak?

-Tak dobře. Skoncuju s tebou jednou provždy.

Meč!

Do střehu! -Moment!

Co se vsadit? O celé království a o princeznu?

-Ano, jako za starých časů.

Královský souboj o princeznu, o království a o život.

Co?

-Hm, tak dobře. Královský souboj, vítěz bere vše.

-Nepárejte se s ním! -Do něj!

-Pánové, jste v chrámu Páně! -Pardon.

"Voilá!"

-Ale, ale, "Lagardierův vítězný oblouk"!

Ten znám od deseti let! -Výborně!

-A do prkenné ohrádky.

-Já to udělám po svým, půjčíš mi to na chvilku, kamaráde?

-Děkuju.

-Ne! Do hlavy, ne!

-Jo, kladivo.

-Honzo, už podruhé jste mě zachránil.

Riskoval pro mne život.

-Děkuji.

-Vás budu rád zachraňovat do konce života.

-Holčičko!

-Honzo, promiňte!

Asi jsme se k vám nechovali moc dobře.

-Ano.

Omlouváme se.

-Chopte se jich a do vězení s nimi!

Se všemi!

-Počkejte, pane Egone!

-Jaks mi to řekl, ty smraďochu?

Snad Vaše Veličenstvo, ne?

-Vaše království jste právě prohrál, tak mi neříkejte smraďochu!

-Svatá pravda, svatý muži, všichni jsme to slyšeli!

-Pojď sem, pojď sem, nikdo ani hnout!

Ty půjdeš hezky s náma, smraďochu, nebo jí ošklivě ublížím.

-Omlouvám se, on by jí ošklivě ublížil!

Já musím!

-Sláva Jeho Veličenstvu!

Sláva jeho velikosti!

-Honzo, dělejte něco!

-Sláva jeho velikosti!

Sláva Jeho Veličenstvu!

Sláva jeho velikosti!

Sláva jeho statečnosti!

Sláva jeho dobrotě!

Sláva jeho moudrosti!

-Přestaň!

Lez tam, lez tam říkám, dělej, smraďochu, jedeme tryskem!

-Pane Honzo!

-Hyjé.

-Hyjé.

-Pánové, vás tak rád zase vidím.

-Oddej nás!

-To nemohu, to nejde.

-Jak nejde? -Vždyť jste ženat!

-Já jsem řekl, že ta svatba neplatí, dělej!

-Nikdy si vás nevezmu! -Ale ty mlč a ty dělej!

-Princezna nechce. -Ale princezna chce!

Ona chce! -Hm.

-Hej, hej.

-Hejá, hej.

-Pánové, mám takový nepříjemný pocit,

že se nám trochu vzdalují,

mohli byste s tím, prosím, něco dělat?

-Sešli jsme se zde, v tomto slavnostním kočáře.

-To přeskoč!

-Hyje!

-Hejá!

-Manželství je posvátný svazek dvou lidí, kteří se milují.

-To taky přeskoč!

-Jak vidíte, dá se běžet i rychleji.

A to nic nenesou.

-Táži se vás, králi Egone, zda dobrovolně vstupujete

do stavu manželského se zde přítomnou,

unesenou princeznou.

-Ha ha. Přidej, hej, hyjé!

-Kateřino Adrianou Markétou Eliškou,

princeznou z Arkádie,

hraběnkou z Mormoku, vévodkyní z Elveru a Juditiných Plání.

-Hyjé.

-A baronkou z Kornelu? -Ano!

-Prosím?

Já jsem nerozuměl vaší odpovědi, proto se ptám ještě jednou,

vstupujete do stavu manželského...

-Hyjé, hyjé!

-Markétou... -Prr!

-Au! Slez ze mě!

-Já jsem se zasekl o vaši brož! -Co?

Prostě ze mě slez! -Já nemohu!

-Pusť mě!

-Honzo, děkuji ti!

-Pusť mě!

-Nevadí ti to tykání?

-Ne, Kateřino Adriano Markéto Eliško.

-Stačí, Kateřino.

-Jak si přeješ, Kateřino.

-Praštils mě křížem, sakra.

-Rozmotejte se!

-Slez ze mě sakra!

Ježiš, to je smrad!

Ježiš!

-Odzbrojil jsem ho, pane kapitáne!

-Určitě mě teď budete chtít uvěznit, že?

Ale upozorňuji vás, že ode mě se žádné prosby

o slitování nedočkáte.

-Ha ha.

-Uu, tady!

Uu!

-Naopak, my vás propustíme. -Opravdu?

-Ano. Ještě dnes odjedete.

-Uu! -Se svou ženou do její chalupy.

A dostanete k tomu štědré věno třicet egonů.

-Tady! -Ne, to ne!

Tohle to. Pane kapitáne, zabijte mě!

Zabijte mě! Nebo ne, uvězněte mě!

Já budu nejlepší vězeň na světě! -Neboj, mojí mámě se budeš líbit.

-Ne! Tohle ne, prosím vás, tohle mi nemůžete udělat!

-Ticho! Nedělej tady ostudu!

Pojď, doma si o tom ještě promluvíme.

-Doma? Jak doma?

-Prosím. -Otče, slitování.

-Jen si nastupte!

-Milost!

-Inu.

Boží mlýny melou.

-Moc vám děkuji, pánové. Přišel jsem o něco?

-O hodně. -Už teď je mi ho líto.

-Prosím.

-Vítejte v Egonově Lhotě.

-Říkal jsem si, že když se všechny vesnice jmenují

Egonova Lhota, tak je v tom trošku zmatek.

-A co s tím?

-Jak se to tu jmenovalo, než se králem stal Egon?

-Zlámaná Lhota.

-No vidíte, to je mnohem lepší.

A takhle to uděláme po celém království.

-A to budou všechno Zlámané Lhoty?

-Ne, všude to bude tak, jak to bylo předtím.

-Sláva.

-Dobrý, táto.

-Jo, když já ji ty dveře podržím, ona s nima nemůže prásknout.

To dá rozum. -Svým způsobem, ano.

-Děkuji.

-Tady jsem se do tebe zamiloval.

-Mně to chvilku trvalo.

Ale teď už vím, co chci.

Já chci tebe.

A sedm kluků a sedm holek.

-Tak a teď je teprve konec.

Skryté titulky M. C. Vrbská Česká televize Brno 2019