Original subtitles

Kdyby mi Versailles vyprávěly (1954)

2. část

VYBRANÉ VÝJEVY ZE ŽIVOTA LUDVÍKA XV.

Je červen 1725, a Ludvík XV. se natrvalo usazuje ve Versailles.

Obdařený krásou, velkou elegancí a nesmírným šarmem,

si podmanil celou Francii.

Ženy po něm šílí, lidé ho milují. Říkají mu Ludvík Milovaný.

O dvacet pět let později ho bude celá Francie nenávidět.

Právě se oženil s Marií Leszczyńskou,

a dnes večer ji uvedl ve Versailles a u dvoru.

V den jejich svatby je Marie o šest let starší než on.

Neuplyne mnoho času, a král bude o patnáct až dvacet let mladší než ona.

Ludvík XV. byl neuvěřitelně lehkomyslný muž s vytříbeným vkusem

a marnotratností, která se stala příslovečnou.

Jedna věc však mluvila v jeho prospěch:

jeho přednosti zůstaly neměnné.

- Vaše jméno, madame? - Madame Le Normant d'Etiolles, Vaše Veličenstvo.

Znáte tu půvabnou vesničku, která se jmenuje Pompadour?

Neznám, Vaše Veličenstvo.

Je krásná jako vy, madame. Daruji vám ji.

Madame de Pompadour, králova milenka v letech 1745-1751.

Přeji si, madame, abyste od této chvíle měla markýzu de Pompadour po svém boku.

Ano, Versailles je krásný. Možná až příliš.

Je příliš vysoký, masivní a příliš pozlacený.

Trianon je mi bližší.

Je v hodnější k milování.

Od dnešního večera bych rád, kdybyste sdílela můj názor.

Proč bych měla mít jiný... názor?

Pane architekte, jdete právě včas.

Dobrá, pane Le Galle, po zralé úvaze jsem se rozhodl rozdělit

některé pokoje na čtyři části.

Po výšce, šířce i délce.

Chci mít malé obytné prostory,

které se budou snadněji vytápět a hlavně budou intimnější.

Nemám rád, když jsem na míle daleko od lidí, se kterými mluvím.

Monsieur de Machault d'Arnouville a hrabě d'Argenson žádají o slyšení.

- Pusťte mé ministry. - Nebudu vás rušit.

Odpovíte mi pak... uvidíme se večer...

za všech okolností.

K vašim službám, Vaše Veličenstvo.

Sire, objevily se určité problémy.

- Důležitého charakteru. - Nanejvýš naléhavé.

Tak je vyřešte, pánové! Každému, co jeho jest.

Abych byl upřímný, ​​vůbec nerozumím tomu, co říkáte.

Berte mé slova jako další potvrzení mé bezvýhradné důvěry.

Sire, dovolil jsem si udělat malý náčrtek.

Skvělý nápad.

Máte velmi krásné oči, slečno.

Jsou vám k dispozici, Vaše Veličenstvo.

Počkejte na mě.

B.B.

- Je mi sedmnáct, pane. - Výborně... pak můžete počkat hodinu.

Jen malé místnosti, které by sloužily jako jakýsi rám...

pro skicu.

3. července téhož roku král uspořádal slavný černobílý ples.

Dámy byly oblečené v bílém, páni v černém.

Tomuto pravidlu se podřídil sám král i madame de Pompadour.

Jelikož všichni měli masky, nikdo nevěděl, kdo je král

a kdo madame de Pompadour.

Někteří si mysleli, že jsou mazanější než ostatní.

Šlo o prostopášnou a milostnou komedii,

kterou bychom také mohli nazvat "Milostné nedorozumění".

- Sire! - Kdyby všechny ženy mohly

podle libosti skrývat tvář, aby zaujaly muže a provokovaly je.

Všechny, kromě vás, madame d'Etiolles.

- Sire! - Nebraňte se! Navzdory masce vás

vaše postava prozrazuje, a úsměv mluví sám za sebe.

Vůně vašeho parfému vás odhaluje, madame.

- Sire! - Kromě toho máte krásné ruce,

po kterých toužím. Vaše nádherné ruce, přísahal bych, že jsou to křídla.

A i když vypadají nevinně,

přesto se člověk cítí vtíravě, když je vidí tak nahé.

Při pohlazení jsou tak smyslné, jemné a štíhlé, že nedokážu odhadnout,

zdali mám do činění s dvojčátky nebo párem nečekaných pochyb.

Jelikož nevím, zda mě čeká vzrušení z lásky nebo utrpení,

sundejte si masku, nebo ji sundám sám!

Sire! Neničte mi nejkrásnější z mých snů.

Věřte mi, přivádí mě to k šílenství, ale, žel, nejsem madame d'Etiolles.

- Posuďte sám, jak mě to trápí. - Záleží snad na tom?

Když ani já nejsem, žel, francouzský král.

- Žel, nejsem madame d'Etiolles. - A já nejsem král.

- Jaké je vaše jméno? - Marivaux [dramatik].

Marivaux? Přesto můžete být dobrým, i když vaše jméno nikomu nic neříká.

- Co děláte? - Maluji.

- Ne, myslím teď. - Snažím se vás naskicovat.

- Kéž byste byl Fragonard [malíř]. - Ale já jsem Fragonard!

Tak pokračujte v malování.

A kdybych řekl, že jsem rytíř d'Éon?

Co je?

- Nevěřila bych vám. - Proč ne?

Protože jsem... rytíř d'Éon. [32 let žila jako žena, 49 jako muž.]

Cože?! Copak jsou tohle odhalená ramena muže?

Žel...

Pokračujeme?

- Byla byste nakloněna k lásce? - Žertujete?

Nikdy, madame. Zvlášť když jde o práci.

Jsem Pigalle, slavný sochař.

Chtěl bych modelovat Amora a Psyché.

Stála byste mi modelem pro Psyché?

Dovolíte? Skloňte trochu hlavu! Správně!

Dovolíte?

Přesně tak, madame, Bůh nás stvořil k obrazu svému,

což jsme mu, mimochodem, oplatili stejnou mincí.

Ovšem, Voltaire a Fragonard... tohle je Francie.

Ne, ne! Nevstávejte. Kvůli mně se neobtěžujte.

Především bych nerad přerušil práci, která slibuje mistrovské dílo.

Chci se jen pokochat scenerií, kterou mám před sebou.

Madame de Pompadour pózuje pro Fragonarda,

zatímco monsieur Voltaire se usmívá a rouhá Bohu.

Tento výjev si rozhodně zaslouží plátno.

Miluji obrazy s bitevními scénami.

Ale obraz, který mám teď před sebou,

zvěčňuje celé století.

Genialitu, talent a krásu.

A tato harmonie mezi nábytkem a barvami,

mezi stavy a slovy, formou a myšlenkou,

mě dojímá.

Voltaire a Fragonard... ironie a elegance.

Jedinečné a neuchopitelné ctnosti.

Proto správně říkám: Voltaire a Fragonard... to je Francie.

Vaše Veličenstvo, vy jste Francie.

Vůbec ne, monsieur, vůbec ne! Nemám o sobě žádné iluze.

Věřím vám víc než sobě.

Vaše veličenstvo je příliš skromné.

I kdybyste neudělal nic víc, než vyhnal jezuity,

to samo o sobě by stačilo, abychom vám byli neskonale vděčný.

Musíme mít konečně svobodu modlit se k Bohu, jak uznáme za vhodné.

Stejně jako jíst, co se nám zlíbí.

V tomto jsem se řídil vaší radou.

Jako když jsem ze šetrnosti prodal polovinu svých koní.

To na lidi přirozeně udělalo dojem.

Král se vzdal poloviny svých koní.

Ale kdyby se Vaše Veličenstvo zbavilo poloviny lidí,

co má kolem sebe,

mělo by to ještě větší užitek.

Nádhera.

I když je to jen skica... už předznamenává mistrovské dílo.

Sire, nemyslím, že je skica začátkem mistrovského díla...

je to spíše dokončení.

A právě začátek ještě chybí, ale možná to půjde i bez něj.

Ubohá Polka! Manžel ji navštěvoval tak zřídka.

Přesto ji párkrát navštívit musel, jelikož mu porodila deset dětí.

které zplodil bez jediného slova.

Ale zároveň byl tím nejgalantnějším mužem na světě,

a nikdy jí neopomněl vyjádřit svou úctu, náklonnost...

a soucit.

Sire, měl byste poslouchat těm, kteří zpovzdálí žádají,

abyste zmírnil jejich bídu,

než těm, kteří vám zblízka radí,

jak zvýšit vaše bohatství.

Můj nejdražší. Lásko má, neopouštějte mě!

Kdybyste mě opustil, zemřela bych.

Žiju jen pro vás.

Smilujte se nad mými slzami a neodpírejte mi svou lásku!

- Výborně! Kdo to napsal? - Marivaux. Miluji herectví.

Pro vás ženy je to tak snadné.

Co óóó? Skloňte hlavu!

Tohle se mi líbí!

Co chcete, po nás potopa!

Kdyby se to rozneslo!

Děkuji.

Děkuji!

Ať už je to jakkoli, nálada lidí je žel vrtkavá.

Mimoděk jsem zaslechl, co se markýza odvážila říct králi.

- Odvážila? - Ano, co lidé cítí k Jeho Veličenstvu.

- Je to však mnohem vážnější. - Vyhoďte ho!

Ne, ne! Ať mluví. Co jste říkal?

Jen chci říct, že král, který byl před deseti lety uctíván,

není v současnosti mezi svými poddanými příliš oblíbený, a to je velká škoda!

Domnívám se, že by stačila maličkost, aby se vám opět říkalo Ludvík Milovaný.

- Jakou maličkost máte na mysli? - Pokus o atentát.

Jen malinkatej.

Před pár dny nás to s otcem napadlo.

- Vaše jméno? - Jacques Damiens.

- Už jsem vás viděl? - Ne, jsem tu od dnešního rána.

I livrej mám krátkou. Takže Jacques Damiens.

Ale atentát by provedl otec, nedošlo by ke skutečnému zranění.

Ale k nějakému by jen došlo, ne?

Jasně, bez toho by to nešlo, ale jen malinkatému.

Provedlo by se to malou čepelí

mého zavíracího nože.

Jednalo by se o malé bodnutí

mezi čtvrtým a pátým žebrem.

- Na pravé straně. - To je samozřejmé.

Pouhé tři kapky krve.

Ale hned by se říkalo: "Mon Dieu, jaká hrůza, chtěli zabít krále!"

Taková zrada, modleme se k Bohu!"

A hle, král je opět Ludvíkem Milovaným.

Ten nápad není špatný.

Ale má-li to táta provést, chce mít záruku, že nebude odsouzen k smrti.

Můžete být klidný. Zaručuji vám, že se mu ani vlásek na hlavě nezkřiví.

To bude mít táta velkou radost! Hned mu to jdu oznámit.

Ať žije král!

Ať žije král! To zní z úst královraha docela dobře.

Ale o co vlastně šlo? Proč jste mu tak odpověděl?

Protože bláznům se nemá nikdy odporovat.

O čtyři dny nato [1757] Damiens zasadil králi malou ránu nožem,

a to mezi čtvrtým a pátým žebrem,

za co si vykoledoval smrt rozčtvrcením.

Můj nejdražší. Lásko má, neopouštějte mě!

Kdybyste mě opustil, zemřela bych.

Žiju jen pro vás. Smilujte se nad mými slzami a neodpírejte mi svou lásku!

Madame, ušetřete mě svých neustálých scén, slz a nářků.

Když se milenky začnou chovat jako manželky,

ať se pak nediví, že se s nimi i tak zachází.

Začínáte být ufňukanější, než má ubohá Polka.

Chtěla jste být víc než královna.

V tomto ohledu jste dosáhla svého cíle, má drahá.

- Jen jestli jsem stále vaše. - Pořád vás miluji.

- Když to říkáte... - Pořád to říkám.

Ano. Ale dobře víte, že když milujeme déle,

pak milujeme méně.

Je nešikovné na to upozorňovat.

Jsme tak nemotorní, když už nejsme milováni.

Každou chvíli se bojím, že ztratím rovnováhu.

Takové zacházení si nezasloužím.

Po tom, co jsem vám prokázala tolik laskavostí?

Ano. Ty největší, madame. Nevím sice přesně, které to jsou,

ale pokud vás to potěší, jsem ochoten to opakovat znovu a znovu.

Co ke mně opravdu cítíte?

Jsem k vám nesmírně připoután.

A když je člověk tak moc připoután...

Pak si nevyhnutelně uvědomí, že není svobodný.

Jak jste hezoučká.

Už nám nezbývá nic jiného, ​ ​než odejít.

Až po vás, madame.

Byla by to ostuda Akademie, kdyby Voltaire byl jejím členem...

...ale jednoho dne se bude stydět, že ho nepřijala.

Na místě, kde se kdysi setkávali de La Fontaine, Racine a Molière,

pokud se podíváme na sebe,

musíme konstatovat, že minulé století bylo bezpochyby stoletím génia,

a naše musí být stoletím rozumu.

Proto, pánové, podívejme se pravdě do očí

a přiznejme si to.

Dobře, Voltaire, tak začněte. Kam kráčíme?

Nevyhnutelně k revoluci.

Již za vlády Ludvíka XIV. se nesmírná bída zakrývala

hymnem Te Deum.

Teď to konečně lidé pochopili... a když ti začnou uvažovat...

je začátek konce.

Jean-Jacquesu, příteli, vy se do toho nepleťte.

- Jaké jsou zprávy o králi? - Ty nejlepší.

- Co tím myslíte? - Je na pokraji smrti.

- Co je na tom dobrého? - Lidé to budou považovat za ústupek.

- S dovolením, nemyslím... - Tak to ne! Mlčte! - Ale proč?

Protože za revoluci, o které mluvil Montesquieu, ponesete odpovědnost vy!

A vaše skvělé knihy.

- Je to darebák! - A je tu ještě jedna verbež,

které jste vše obětoval, a to jsou lidé!

Když pomyslím, že jednou budou lidé na takového netvora hrdí...

Jean-Jacques Rousseau [1712-1778].

Právě zapadalo jarní slunce, když Ludvík XV. vydechl naposledy.

Jeho smrt oznámila pouze svíčka, sfouknutá v okně jeho pokoje.

Takto se o tom dozvěděl Versailles a celý dvůr.

Jelikož zemřel na virovou nemoc [neštovice],

Versailles se vylidnil a upadl do spánku.

Ještě jednou a už naposledy se Versailles probudil,

jako Šípková Růženka, když Ludvík XVI. nastoupil na trůn.

Událost byla přijata celou Francií více než příznivě.

Marie Antoinetta a Ludvík XVI. se těšili té nejlepší pověsti.

Královně se nedalo nic vytknout, byla krásná a mladá.

A král měl pověst ctnostného muže.

Po prostopášném Ludvíkovi XV. už nepotřeboval nic víc,

než získat si důvěru, respekt a úctu celého lidu.

Když se později ukázalo, že tento hodný tlouštík

sedm let vyvíjel urputné úsilí, aby konečně naplnil manželské povinnosti,

jeho pověst ctnostného muže nabyla nového významu.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by tyto dvě neškodné hlavy

měli za dvacet let padnout na popravišti.

Ale nepředbíhejme. Vraťme se do doby,

kdy Marie-Antoinetta dala postavit toto nádherné sídlo,

o kterém se později tolik mluvilo.

Vesnička (Hameau de la Reine), postavená v letech 1783-1788.

Se svými dvorními dámami si hrála na schovávanou,

skákaly přes švihadlo a všemu se bezdůvodně smály.

Dojatý král sledoval nevinnou hru, o které si královna myslela,

že je venkovská.

Přesto kolem ní zosnovali hanebnou intriku.

Zde máme hlavní postavy této odporné frašky:

kardinál kníže de Rohan,

hraběnka de La Motte, která se celý život neprávem skrývala,

nebo se bezdůvodně ukazovala. Ještě se s ní setkáme.

Dvorní klenotníci, Böhmer a Bassenge,

nepoctiví obchodníci, kteří ztratili hlavu.

Takže, madame de La Motte, nebezpečná dobrodružka,

vnučka bastarda krále Jindřicha II. Francouzského,

a především královna Marie-Antoinetta,

hlavní hrdinka a zároveň nevinná oběť této ošklivé komedie.

Ne, ne, ne! Odkažte kardinálu de Rohanovi, že ho neznám.

Možná pak pochopí, že ho znám až příliš dobře.

Hezký den...

Je to frivolní a nebezpečný člověk, který dělá hanbu sutaně.

V Rakousku se choval odporně.

Ne náhodou moje matka požádala o jeho odvolání.

Tak mu dejte vědět, madame, že ho nikdy nepřijmu!

A tak začala skandální aféra,

která vešla do dějin jako "Královnin náhrdelník",

a která uspíšila pád království.

Marně madame de La Motte skládala komplimenty,

brzy bude eskortována do Bastily, a to zaslouženě.

To vše se odehrálo v roce 1785,

kdy byl Cagliostro na vrcholu své moci.

Alessandro Cagliostro: šarlatán a dobrodruh [1743-1795].

Zneuctěný kardinál a hraběnka,

hledající pomstu za královnino opovržení.

Ona, Machiavelli v sukni, on, ďábelsky naivní.

Okamžitě se začali tajně scházet v jejím domě.

Můj manžel, hrabě de La Motte.

A pohled hraběte de La Motte mluvil za všechno.

Následující čtvrteční večer se v domě hraběnky sešel

kardinál de Rohan s Cagliostrem, s věhlasným to kouzelníkem,

který, podle některých, navracel zdraví, předpovídal budoucnost

a prodlužoval život, a podle jiných byl obyčejným šarlatánem.

- Kardinále! Rád vás potkávám. - Děkuji.

Z důvodů, které považuji za tajné.

Než ale vyslechnu vaše problémy, které vás sžírají,

nejprve bych se vám podíval do očí, a pak prohlédl ruce.

Dovolíte?

To je ale člověk. Boží unikát.

[ita] Prozrazují hodně věcí.

Štěstí, zdraví, bohatství.

Má úžasné oči.

- [ita] Má úžasné oči. - [ita] Vskutku.

Vidím, že se vám splní nejvroucnější tužby.

Vidím vás u nohou jedné velmi vážené dámy.

Nejvyšší hodnostářce.

Nakloní se k vám a políbí vás.

[ita] Políbí ji.

- Můžete jí napsat. - Můžu? - Odpoví vám.

- Odpoví mi. - [ita] Když to říká, stane se tak.

- Vy jí předáte dopis a přinesete odpověď. - Spolehněte se.

Ubohé královně nebylo tajné schůzky dopřáno.

Stále bezúhonná, ale držena pod přísným dohledem,

musela také přerušit přátelské pouto, jejímu srdci nejdražší.

Máme na mysli její přátelství s Hansem Axelem von Fersenem,

kterému se říkalo "Sličný Švéd".

Odpusťte.

Adieu, madame!

Dobrý den.

Ale ještě jednou se potkají.

O několik dní dříve za soumraku...

Pokorně zdravím Její Veličenstvo královnu.

Už jsme se viděli, jestli se nepletu.

Jsem dvorní klenotník. Minulý měsíc jsem měl tu čest

nabídnout Jejímu Veličenstvu tento krásný náhrdelník.

A já jsem ho odmítla.

Jsou krásné věci, kterým by i královna měla umět říct ne.

Přidali jsme dva nádherné kameny.

No a? Víc potřebujeme lodě než náhrdelník.

"Však ho koupíš", pomyslel si Bassenge.

Ale Böhmer chtěl udělat ještě jeden pokus,

tentokrát prostřednictvím madame de La Motte, a hned se pobrali za ní.

Od této chvíle se náhrdelník stává hlavním hrdinou

tohoto neuvěřitelného příběhu, o kterém podrobně informujeme.

Neuvěřitelná náhoda umožnila madame de La Motte,

aby naplnila Cagliostrovu předpověď.

Nicole Le Guay, jinak kurtizána, se neuvěřitelně podobala královně.

Objevil ji monsieur de La Motte.

Mon Dieu!

- Ne, ne, to není královna. - Co to říkáte...

Zeptejte se jí, kdo je!

- Kdo jste? - Nicole Le Guay, modistka.

Dokážete si představit, co všechno by..?

Mlčte! Úžasné. Už si to představuji.

Určitě jste už o sobě slyšela,

jako moc jste podobná královně.

Nejméně stotisíckrát, madame.

Kdybyste věděla, kolik zasněných galantních mužů

mi v určitých chvílích říká královniným křestním jménem.

Vůbec mě to nepřekvapuje.

Odejděte.

O několik dnů později došlo k nevídanému setkání

falešné Marie-Antoinetty a kardinála de Rohana.

Rétaux de Villette, další grázl, doprovází kardinála.

Nicole Le Guay, okázale oblečená, s okouzlující parukou jako královna

a s růží v ruce, se v doprovodu manželů de La Motte blíží k místu setkání,

a neustále si opakuje: "Jdu jako královna, jdu jako královna."

Úplněk také dorazil přesně na setkání,

díky jemuž se už i tak majestátní místo stalo ještě tajemnějším.

Konečně stanuli tváří v tvář. Monsieur de Rohan nevěřil svým očím.

A Nicole Le Guay zatím uvažovala, jestli kardinál není také falešný.

Nejnaivnější muž na světě zažíval nejsilnější zážitek svého života,

nemohouc odtrhnout oči od jejího zmateného pohledu.

A madame de La Motte napadlo, že takového prosťáčka

může přesvědčit k čemukoli.

V její mysli se okamžitě zrodil geniální nápad,

vštípit kardinálovi myšlenku, aby koupil Böhmerův náhrdelník s tím,

že když se mu podaří získat královnu, ta mu částku uhradí.

A tak se také stalo.

De Rohan, štěstím bez sebe, spěchá ke své zkáze.

Za obrovskou částku kupuje nádherný náhrdelník,

a ještě téhož dne ho předává do rukou madame de La Motte.

Tady je.

Děkuji. A tu je vaše listina.

Královna ke každému odstavci napsala vlastní rukou "souhlasím".

Musela se desetkrát podepsat.

- Nezlobila se kvůli tomu? - Ani ji to nepřekvapilo.

Chápe, že z vaší strany jde o oprávněné opatření.

V každém případě je vám neskonale vděčná.

Posaďte se.

Poslala jsem služebnictvo pryč,

aby se záležitost vyřídila s maximální diskrétností.

Jistě mě chápete.

Od královny.

Od královny.

Královna nařídila, aby náhrdelník byl předán jejímu poslu.

Promiňte. Děkuji.

Na shledanou, pane.

Odešel.

Mon Dieu, jakou bude mít radost!

Jsem hrdá, že jsem tomu mohla přispět.

Jak moc vás teď bude milovat.

Vidno, že má k vám důvěru.

- Myslíte? - Však uvažujte.

- Dnes vám měla vyplatit 400 000 liber. - Ano. - A vyplatila? Nevyplatila.

Protože má vás a ví, že se na vás může vždy spolehnout.

Není to úžasné? Znám ji dobře, mohu vás ujistit,

že u dvoru nenajdete jinou osobu, které byste mohl tak věřit.

- Odcházíte? - Ano.

Jste šťastný muž, pane kardinále!

Ale nezneužívejte toho příliš. Vždy k vašim službám.

- To bychom měli. - Úžasné!

Zvedneme oponu.

Sundejte si knírek, nepadne vám.

Dům na venkově, čtyři koně, krásné kočáry, diamantový prsten...

- Ten bude pro vás. - Samozřejmě.

Ale všechno se pokazí, když následující pátek uspořádala

Jejich Veličenstva recepci v Malém Trianonu.

Královna je oslnivá, ale žel bez náhrdelníku.

My víme proč.

Böhmer je tím překvapen, de Rohan znepokojen.

Ale madame de La Motte jim to vysvětlila.

Královna řekla, že ho nebude nosit,

dokud ho celý nevyplatí.

- Už jste jí poděkoval? - Komu?

Královně, že koupila ten náhrdelník.

- Ještě ne. - Napravte to.

- Udělejte to neprodleně. - Myslíte?

Rozhodně.

Promiňte, s někým si musím promluvit.

Ať vás ani nenapadne poděkovat královně, byl by z toho obrovský skandál.

Prozradím vám hrozné tajemství.

Kníže de Rohan byl vlákán do pasti.

Královnin podpis, zaručující kardinálovi splacení záloh,

je falešný.

"...a je pro nás velkým zadostiučiněním, že nejkrásnější diamantový"

"náhrdelník na světe, bude nosit největší a nejlepší královna."

To je všechno moc hezké, ale kdo ho předá královně?

Já.

Do vlastních rukou.

A nebojíte se...

Jediné, čeho se bojím, je, že skončím na mizině.

Snad se nechcete dopustit nerozvážnosti a oslovit královnu?

Máte-li pro ni dopis, ráda jí ho předám.

Ne, madame.

- Vše je ztraceno! - Kromě diamantů.

Monseur Böhmer by se rád poklonil Vašemu Veličenstvu.

Rozhořčena dopisem, o němž přemýšlela, zda jde o vydírání nebo žert,

královna učinila neuvážené a osudové gesto,

které vrhne na celou záležitost strašlivé pochybnosti.

Pochybnosti, které pak využijou zuřiví nepřátelé královny.

- Na co si hrajete, dámy? - Na hořící hádanku.

Co to mělo znamenat?

Královna žádný nákup náhrdelníku nepodepsala, ani ho nevlastní.

Když to říkám!

A podvod byl na světě.

15. srpna se v králově pracovně konala schůzka,

za přítomnosti královny, pana de Miromesnil a pana de Breteuil.

Kardinále, umíte si představit, jak důležitá je pro mě královnina pověst.

Byla kompromitována, a vy jste toho příčinou.

Nic v tomto ohledu nezanedbám a nikoho neušetřím.

Ještě jednou a naposledy, vám položím následující tři otázky.

- Kde je madame de La Motte? - Nevím, Vaše Veličenstvo.

Kde je smlouva s údajným podpisem královny?

Nedokážu říct.

- Kde je náhrdelník? - Nevím, Vaše Veličenstvo.

V tomto případě počítejte s nejpřísnějším trestem.

Královna na něj hleděla neúprosně a nesmiřitelně.

Odeberte se do kaple, kardinále. Přijdeme za vámi.

Zatkněte kardinála!

Skandál otřásl oltářem, ale osud se chystal svrhnout trůn.

A jeden mimořádně moderní muž mu podává pomocnou ruku.

Je důvtipnější než Voltaire, odvážnější než Jean-Jacques Rousseau,

a do všeho strká nos.

Ale proč se usmívá, když prochází před hodinami?

A proč je otevírá?

Protože před dvaceti lety, když byl Pierre Caron pouze hodinářem,

nastavoval a natahoval všechny hodiny ve Versailles.

Je Figarem a cherubínem zároveň.

- Není to monsieur Caron? - Monsieur Caron? - De Beaumarchais.

Ano, je.

Monsieur de Beaumarchais...

Správně, de Beaumarchais. Nepochybujte o mém šlechtictví.

Mám na něj i doklad. Už můžete odejít, pane.

Další, komu se dostalo té cti, že se narodil, ale nic víc.

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: dramatik.

Znáte mnoho pánů, hodných lokajů?

Řekl byste králi, že autor Lazebníka sevillského

by mu chtěl něco říct? Něco zajímavého.

Monsieur de Beaumarchais.

Jedno křídlo dveří by stačilo.

Moment.

Charles Gravier de Vergennes, ministr zahraničí.

Doktor Benjamin Franklin.

Benjamin Franklin [1706-1790], státník, přírodovědec a spisovatel.

Vážený pane Frankline, je mi velkou ctí,

přivítat tak slavného vědce.

- Posaďte se. - Děkuji, Exelence.

Ovšemže, Vaše Veličenstvo. Právě je u pana de Vergennes.

- Pane ministře, mluvíte anglicky? - Ne, lituji.

Prosím. Abyste pochopil, co cítím k Francii,

povím vám, že když jsem z lodě zahlédl francouzské pobřeží,

sundal jsem si paruku, protože jsem se blížil k zemi pravdy,

a hodil ji do moře.

Už ji nikdy nebudu nosit.

Kéž bych uměl být tak výmluvný, abych přesvědčil Vaše Veličenstvo,

o naprosté nutnosti se tajně vměšovat do amerických záležitostí.

Ale kvůli čemu se do toho mícháte, monsieur de Beaumarchais?

Kvůli zájmům mé země, Výsosti.

Věřte mi, pane velvyslanče,

že král se americkým problémem zabývá s maximální péči.

S maximální péči? Doufejme.

Na co čekáme, Vaše Veličenstvo? Aby vyhráli Angličané? [válka o kolonie]

Monsieur de Sartine...

Vysvětlete králi, co by znamenalo okamžitou ztrátu francouzských držav.

Jsme zemí bez minulosti.

Národ bez předků. Naši otcové jsou jinde.

Rozumím vám. Ještě nemáte žádné hřbitovy.

- Co je to milion, Vaše Výsosti? - Přesně jeden milion!

Zloděj zůstává zlodějem, ať už je členem tlupy, nebo koná sám.

Chápu. Národ, který vede nespravedlivou válku,

není nic jiného než tlupa zlodějů.

Znám naše klasiky.

Nehodlám mu nic slibovat ani se k ničemu zavazovat.

- Doufám, že to chápete! - Chápu, Vaše Veličenstvo.

Ale dovolte mi, abych mohl ve zbrojnici nakoupit

několik tun střelného prachu a 20 000 pušek.

V žádném případě!

Ale kdo je to vlastně Roderigue Hortalez?

Předpokládám, že někdo od nás. Ale maskuje se.

A pod maskou se neukrýval nikdo jiný než de Beaumarchais.

Jinými slovy, král nebude o ničem vědět. Promiňte.

Sire, zvažte to. Když podáte Americe pomocnou ruku,

než sama požádá o pomoc, Yankeeové vám to nikdy nezapomenou.

Když vás tak, pane velvyslanče, poslouchám, ptám se sám sebe,

jak je možné, že žádná velká evropská země

nikdy nesvěřila své zájmy do rukou geniálního člověka,

který ctí svou zemi.

Myslíte si, že rozumět a milovat svou zemi je dovednost?

Myslím.

Je velkým omylem myslet si,

že intelekt je výhradní výsadou státníků nebo ministrů. Ačkoli...

Ale monsieur de Beaumarchais je snílek, pokud se domnívá,

že Spojené státy budou schopné mu tuto pomoc oplatit.

O něco později, prostřednictvím Beaumarchaisa,

Amerika obdržela 200 děl, 30 000 uniforem, 27 000 pušek

a 600 000 liber, jako první splátku ze 6 milionů franků,

které Francie půjčila Spojeným státům.

A Beaumarchais jako by dodal:

Kéž bychom vám to nemuseli nikdy připomenout.

Poté, co 6. února 1778 byla podepsána smlouva

o obchodu, spojenectví a přátelství mezi oběma zeměmi,

král Ludvík XVI. přijal Benjamina Franklina.

Pane velvyslanče, přeji si, aby tato smlouva byla trvalá,

a aby přátelství mezi našimi zeměmi bylo věčné.

[ang] Sire, jsem hluboce dojat dnešními událostmi.

Rád bych Vašemu Veličenstvu vyjádřil naději,

že přátelství mezi našimi zeměmi

bude po celá staletí i nadále růst a vzkvétat.

Děkuji, Vaše Veličenstvo.

Ať žije svoboda! Ať žije Franklin!

Ať žije svoboda! Ať žije Franklin!

Ať žije svoboda!

To tu ještě nebylo.

Ale čas plynul.

4. května 1789, den před oficiálním svoláním generálních stavů,

přijal Ludvík XVI. zástupce všech tří stavů.

Třetí stav [měšťanstvo] po recepci odchází,

a dvacet delegátů se uctivě před králem uklání.

Ale co to! Jeden z nich se vrací!

V cestě mu stojí lokaj, ale nevzdává se.

Král si ho také všimne. Co jen může chtít?

Nebylo by za současné situace lepší se ho na to zeptat?

Místo toho, abych se představil,

nechť si Vaše Veličenstvo vzpomene na vaši návštěvu

lycea Ludvíka Velikého.

Už vás poznávám. Byl jste nejlepším studentem na škole...

A proto jsem měl tu čest jménem celé školy přivítat Vaše Veličenstvo.

Na vaše slova jsem nezapomněl. Rád vás opět vidím.

Požádejte Její Veličenstvo královnu, aby přišla ke mně.

- Takže jste poslanec? - Ano, Vaše Výsosti. A právník z Arrasu.

- Můžete mi připomenout vaše jméno? - Maximilien de Robespierre.

Maximilien de Robespierre.

Sice nezapomínám, ale občas mi to připomeňte.

- Chtěl jste se na něco zeptat. - Nechtěl.

Byla to jen záminka, abych vás viděl zblízka.

Monsieur Lavoisier.

Vítejte, můj drahý vědče.

Monsieur de Robespierre, poslanec za Arras, člen třetího stavu.

Opravdu zajímavé! A jaký máte z toho dojem?

- Nebyl jste tam? - Ne, pane.

Jaká škoda.

Její Veličenstvo královna!

Monsieur Lavoisier, je mi potěšením se s vámi opět setkat.

Monsieur de Robespierre, právník a poslanec.

Kněžna de Lamballe.

- Vzala jsem svou přítelkyni... - Rádi ji uvítáme.

Marie Tereza Luisa Savojská, důvěrnice královny.

Monsieur Lavoisier, jsem vám k službám.

Okamžik, prosím.

André Chénier.

Jaká náhoda.

Neznám většího básníka, než jste vy, pane Chéniere.

Když dovolíte, monsieur Maximiliene de Robespierre,

právník a poslanec za Arras.

Podělte se s námi o své dojmy, pane.

- Ohledně voleb? - Ano.

Více než příznivé.

Je jasné, že 5. květen 1789

se stane nejdůležitějším datem v naší historii.

- Až natolik? - Myslím, že ano.

A posvátné štěstí našeho lidu, což je hlavním úkolem našeho velkého krále,

bude jim odměněno.

Jen pomyslete! Bude volit celý národ.

Naštěstí kromě služebnictva.

Jaké bude podle vás první opatření, o které mě požádají?

- Zrušení trestu smrti. - Dobrý nápad.

Vynikající.

- Už bylo pozdě. - Kéž by to přání bylo oboustranné.

- A po zrušení trestu smrti? - Bastila.

- A pro koho bude? - Pro nikoho, madame.

- Bastila je pouze symbol. - Právě proto.

Po 2. lednu letošního roku její práh překročil pouze jeden vězeň.

Réveillon [majitel tapetárny). I ten šel do vězení dobrovolně.

Řeknu vám, že už více než rok přemýšlím o tom,

že ji dám zbourat, abych ušetřil peníze.

Ani se vám nedivím.

Zde mám plán náměstí Ludvíka XV. od Gabriela [architekt].

Co myslíte o demolici?

Myslím, že bude lepší přenechat iniciativu občanům.

Chápali by to jako pomstu.

Nechte je, ať vám ji vezmou, nedávejte ji.

Můžete je k tomu navést, a pokud bude Vaše Veličenstvo

tak laskavé a nebude ji příliš bránit,

ušetřilo by spoustu zbytečných obětí na životech.

Pane Chéniere.

Co si o tom myslíte? To vy jste napsal:

"Ó svatá Rovnosti! Rozptyl temnotu!"

"Vyvrať závory temné Bastily"

"Ó svatá Rovnosti!"

Náš básník vše předvídal.

A tím bude ochráněn před případnou mstou.

Kdo tu mluví o mstě?

První chybný odhad pana de Lavoisiera.

Nejsem de Lavoisier.

Jde o nedopatření z mé strany.

Vaše genialita vás ochrání před jakoukoli mstou.

Rád bych tomu věřil, Veličenstvo.

Neumím si představit, že bych umřel na popravišti.

Já taky ne.

- Ani já. - Ani já.

- Já také ne. - A já taky ne.

A přesto všech šest potkal tentýž osud.

První, druhá, třetí, čtvrtá, pátá a šestá.

Poslouchejte! Poslouchejte!

Už víme celou pravdu. Ten diamantový náhrdelník stál 30 milionů.

- 30 milionů?! - Možná 35!

- Nebo 40! - Kdo jí ho dal? - Pravděpodobně ten Sličný Švéd.

- Ale no tak, ten je už dávno pryč. - Kdo tedy?!

- Kněz. - Kněz?!

- To je už vrchol! - Máš pravdu! Stačilo!

A pokud muži nemají odvahu jít příkladem,

pak vám to ženy ukážou. Slyšíte mě?!

Henriette, Zoé, Julie...

Všechny pletařky ke mně!

No tak, pletařky!

Ty taky, lenochu!

- Do Versailles! - Do Versailles!

Ano, do Versailles! Pověste je!

To je statečná žena! Pojď dolů!

- Co se řehtáš, ty tlusté jelito?! - Protože dobře znám tvé šprýmy.

Teď není čas na žerty, myslím to vážně!

Clotilde! Émérantine! Jdeme pletařky! Vzhůru do Versailles!

Na lucerny s aristokraty!

- Monsieur Rivarol! - K vašim službám, Veličenstvo.

Antoine de Rivarol, novinář a pamfletista. Roajalista.

Přál jsem si s vámi promluvit,

jelikož už několik týdnů od vás slýchám duchaplná slova,

které nejsou pro mě ani v nejmenším lichotivá.

Sire, připisujete mi věci, jejíchž autorem bych nechtěl být.

Odložme pro dnešek váš důvtip.

Král požádal o nemožné.

Potřebuji poradit, proto se obracím na váš intelekt.

Buďte upřímný, naše situace může každou chvíli skončit tragicky.

Potřebuji rychle poradit.

Když tak dobře dokážete zkritizovat mé chování,

- poraďte mi, co mám dělat? - Sire... buďte králem.

Také žádal nemožné.

Na lucerny s aristokraty!

♪ Ach, půjde to, půjde, aristokraty pověsíme na lucerny. ♪

♪ Ach, půjde to, půjde... ♪

Ah! ça ira - revoluční píseň z Francouzské revoluce.

Sire, je to již sto let, co lidé opustili předměstí Paříže a přišli do Versailles.

Už mají toho po krk.

Sto let se už necítí být Francouzi, jejich práce je nebaví.

A právě toto odcizení mě znepokojuje.

Dělník, který nenajde práci, neřekne: "půjde to".

Rolník na pozdrav neodpoví: "půjde to".

"Půjde to."

Pokud to budou dlouho opakovat, obávám se, že jednoho dne začnou zpívat:

"Půjde to! Půjde to! Půjde to! Půjde to!"

♪ Ach, půjde to, půjde, aristokraty pověsíme na lucerny. ♪

♪ Ach, půjde to, půjde, šlechtice pověsíme. ♪

♪ Už tři sta let nám slibují, že budeme mít chleba, ♪

♪ už tři sta let slaví a vydržují si hampejznice. ♪

♪ Už tři sta let nás utlačují, dost bylo lží a frází, ♪

♪ už nechceme hladovět! ♪

♪ Ach, půjde to, půjde, aristokraty pověsíme na lucerny. ♪

♪ Ach, půjde to, půjde, šlechtice pověsíme. ♪

♪ Už tři sta let válčí, za zvuků píšťal a bubnů, ♪

ÉDITH PIAF [1915-1963].

♪ zatímco bída nás zabíjí, takhle to dál nepůjde! ♪

♪ Už tři sta let nám berou muže, zacházejí s námi jako s tažnýma zvířaty, ♪

♪ takhle to dál nepůjde! ♪

♪ Ach, půjde to, půjde, aristokraty pověsíme na lucerny. ♪

♪ Ach, půjde to, půjde, šlechtice pověsíme. ♪

♪ Přichází čas naší pomsty, lid si vezme svá práva zpět, ♪

♪ dobře jste nás podrazili, ale s tím je už konec, páni králové! ♪

♪ Už s námi nepočítejte, teď je řada na vás, ♪

♪ vždyť jsme to my, kdo tvoříme zákon! ♪

- Nezůstávejte tady, madame. - Neopustím vás!

♪ Ach, půjde to, půjde, aristokraty pověsíme na lucerny. ♪

♪ Ach, půjde to, půjde, šlechtice pověsíme. ♪

Mami, mami!

- Jdeme za králem! - Chcete ho vidět? - Ano!

- Kam nás to vedete? - Ke králi.

- Ke králi?! - Chtěly jste ho přece vidět, ne?

- No, chtěly, ale... - Ale nevěřily jste, že je to možné.

- To nás přijme osobně? - Zajisté.

Já tam nejdu!

Nestůjte tak blízko, ať to nevypadá, že mě hlídáte.

Sire, už jsou tady!

Ne, ne!

Já nejdu! Ty jdi, já se bojím!

Nejdu! Nejdu!

Nechci před krále!

Nejdu před krále! Nechci ho ani vidět!

Pojďte dál, slečno.

Udělej pukrle.

Nechte ji na pokoji.

- Chtěla jste mě vidět? - Ano... nemáme chleba.

Ten mi dělá starosti. Jdete právě včas,

již jsem v tomto ohledu vydal pokyny.

- Jak se jmenujete? - Louison... Chabray.

Kolik je vám let?

Devatenáct.

- Vaše povolání? - Dělnice.

Odkažte svým společníkům, že král žádá o trochu trpělivosti.

Vaší žádosti bude brzy vyhověno.

- Řeknete jim to? - Řeknu.

- Věříte mi? - Věřím.

- Zcela? - Zcela.

Co jí je?

Co je vám, slečno?

Nic.

Už je vám lépe?

Mnohem lépe... Vaše Veličenstvo... Děkuji.

- Dejte jí něco napít! - Hned.

Tohle zkoušely už před třemi sty lety.

- Asi ji dal do vězení. - Pokud neskončila v jeho posteli.

Byl by toho schopen.

- Co teď? - Přešlo to.

Doprovoďte ji.

Všem povězte, že král dodrží slib, který vám dal.

Děkuji.

Ale můžeme ho splnit?

Potřebují chleba.

Nevadí mi, že mě oslovili přímo.

Vidíte? Ani netuší, o co šlo.

Už jde!

- Tak co?! - Viděla jsem ho.

- A koho? - Krále.

- Mluvila jsi s ním? - Ano.

- Nebyl nezdvořilý? - Ne, naopak.

Co, naopak?!

- A co udělal? - Dal mi napít.

- Opil ji! - Spolčila se s králem!

- Co ti za to dal, ty děvko?! - Nic mi nedal!

Přísahám, že jsem jí nic nedal! Ani cent! Přísahám!

Ne, ne, ne. Už není žádná naděje.

Mon Dieu!

Hans!

Hansi.

Nikdy jsem na vás nepřestala myslet.

Nikdy jsem vás nepřestal milovat, madame.

- Přišel jsem si pro vás. - Pro mě?

Vyslechněte mě, madame. Jste v nebezpečí.

Dole čeká kočár. Musíte opustit Paříž, odejít z Versailles.

Odvezu vás a krále do bezpečí.

Nemůžu, i když Bůh ví, jak moc vás miluji.

Viďte, že se nikdo nedozví pravdu o naší lásce?

Nikdo... nikdy.

A nikdo se ji ani nikdy nedozvěděl.

Nakonec se však k tomuto hroznému odchodu musela odhodlat.

Její utrpení začalo.

Tragický vývoj událostí už nešlo zastavit.

Nepovedený útěk Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty v červnu 1791.

Versailles je okupován a znesvěcen.

Zatímco manželé Langloisovi otevírají hospůdku před Malým Trianonem,

na Mramorovém nádvoří se koná dražba královského nábytku.

Pojďte. Pojďte, blíž, občané!

Pojďte všichni do Královského altánku.

Jen pojďte a usedněte, občané!

Občané a občanky! Ciťte se tu jako doma.

Ne náhodou jsme tuto hospůdku nazvali Královský altánek.

Hodláme totiž vyprázdnit sklepy občana Kapeta a jeho Rakušačky.

Rýmuje se s hlupačky!

- Takže vy jste občan Kapet? - Ano. - A já jsem Marie Antoinetta.

- Ať žije král! - Ať žije královna!

- Co nám dáte k pití? - Burgundské a Bordeaux!

- Šampaňské a vína z Anjou. - Vyberte si, občané!

Těžký výběr.

Ale kdybych si mohl vybrat,

raději bych si vybral hostinskou.

Klid!

Dnes dražíme nábytek Rakušanky.

- Coura jedna! - Tak jest!

Tady je pohovka, křesla a židle manželky Velkýho Čuněte!

Kterej zradil Francii!

Nechci se hádat, občane, ale o tom se teď nebavíme!

Takže tady je nábytek Marie Antoinetty!

- Ve svém domě ho nechci! - Raději ho spalte!

Myslíš, že by to bylo chytré, blbečku?

Prodáváme ho ze dvou důvodů. Poprvé proto, abychom se ho zbavily.

A pak peníze, které vyděláme, se vrátí nám - lidem.

Kteří pod těmito parchanty hladověli tři sta let!

Neustále!

Ano! Ano! Hurá!

Vyvolávací cena nábytku je...

- Čtyři haléře! - Tři sta franků!

- Kdo dá víc? - Čtyři sta franků!

- Kdo seš? - Má přízvuk! - To bude cizinec!

Na tom nezáleží.

Pán dává čtyři sta franků, kdo dá víc?

Pět set.

Pět set franků!? Ty buržouste!

Šest set franků.

- Sedm set. - Osm set.

- K čemu ti bude nábytek Rakušanky? - Je krásný.

[ang] V životě jsem neviděl krásnější nábytek.

- Proč ho potřebujete? - Protože sem patří.

- Záleží vám na něm? - Ovšemže.

- Připadá vám hezký? - Je úžasný.

Prý je úžasný!

- Nedotýkejte se ho. - Však není posvátný.

Ale opravdu je pěkný.

Skončili jsme u osm set franků tamtoho pána.

Ale pán ještě neřekl poslední slovo.

Devět set.

- Občane básníku, co je s tou písní? - Právě končím, hudbu už mám.

- Právě se ji učím. - Zazpívejte nám!!!

♪ Dnes byl v Trianonu ples. Královna přijala své přátele. ♪

♪ 22 vévodů a 30 baronů pozvedlo jednohlasně své sklenice. ♪

♪ Dokonce i vévodkyně a baronky pozvedly své číše na zdraví ♪

♪ mladé dámy jménem... Svoboda. ♪

♪ Svoboda. ♪

♪ No tak, vikomte, zatancujte si mazurku ♪

♪ s arcivévodkyní... ♪

Osmnáct set franků.

- Dva tisíce. - K čertu!

- Trochu se snažte, monsieur. - Už nemůžu.

- Nemůže skončit v zahraničí. - Taky je mi to líto, žel...

Takže dva tisíce.

Dva tisíce. Dá někdo víc?

Prodáno!

Hrozné! Nemůžu se dívat, jak nám berou drahocennosti!

Ti Angláni!

- Jak ho přepravíte? - Mám poblíž loď, čeká na mě.

- Naplánoval to dopředu! - Myslím, že v nynější situaci

bychom neměli dělat příliš mnoho hloupostí.

♪ Dokonce i vévodkyně a baronky pozvedly své číše na zdraví ♪

♪ mladé dámy jménem... Svoboda. ♪

♪ Svoboda. ♪

Pak Versailles upadl do hlubokého spánku plného snů.

Ale jednoho večera za soumraku se ozval vojenský krok,

který probudil Versailles a odehnal jeho duchy.

Napoléon Bonaparte [1769-1821].

Nevíme, co se honilo myslí tomuto velkému muži

před ložem velkého krále.

Ale něco na nás zapůsobilo, a proto se s tím s vámi podělíme.

Odmítl v ní spát.

Přenocoval v Trianonu, kde Ludvík XIV. nikdy nespal.

Jak se blížíme ke konci této velké obrázkové knihy,

otáčíme její stránky stále rychleji.

Ludvík Filip Orleánský

poslední francouzský král v letech 1830-1848.

My... Ludvík Filip I... král francouzský...

nařizujeme...

aby se...

od prvního září 1833...

versailleský zámek...

stal muzeem, zasvěceným slávě Francie.

Sundejte prosím ten Robespierrův portrét!

- Ano, Vaše Veličenstvo. - Na jeho místo dejte Lafayettův portrét!

Ano, Veličenstvo.

Ale medailony Ludvíka XVIII. a Karla X. ponechte.

Ano, Veličenstvo.

A ukažte mi tu rozkošnou podobiznu císaře Napoleona.

- To je Bonaparte, Veličenstvo. - Obě se mi líbí.

Teď sundejte toto mistrovské dílo,

a můj portrét dejte místo portrétu občana Marata.

Od toho dne se návštěvníci řídí průvodcem zámku.

Následujte mě.

Následujte mě, dámy a pánové.

Následujte mě, dámy a pánové.

Nyní se nacházíme ve Válečném sále.

Doporučuji do vaší pozornosti

jeho architekturu a výzdobu.

Stěny jsou pokryty mramorem

a všechny ozdoby jsou z pozlaceného bronzu.

To muselo stát hodně peněz.

Máte pravdu, madame.

Ale nenechte si tím zkazit požitek z přehlídky.

Vlevo je Zrcadlový sál, který lze oprávněně považovat

za jeden z nejkrásnějších na světě.

Můžete se jít tam podívat.

Ale já se vás tam neodvážím doprovázet.

- Proč? - Jen tak.

Vsadil bych se, že za tím bude milostný příběh.

Ani nejste daleko od pravdy.

Pane.

Počkejte.

- Teď máme rok 1900. - Já se nehádám.

A před devětadvaceti lety... Spočítejte si to...

- Odečtěte dvacet devět od sta... Kolik zbývá? - Sedmdesát jedna.

Sedmdesát jedna, pane. A v tom roce se v Zrcadlové síni stalo něco...

No... raději bych o tom nemluvil.

Dokud na to nezapomenu,

do toho sálu nevstoupím.

Zavolejte, prosím, ostatní dámy a pány.

Dámy a pánové.

Následujte mě. Dámy... a pánové. Následujte mě.

Následujte mě, dámy a pánové!

Nyní se nacházíme v Mírovém sále.

Doporučuji do vaší pozornosti jeho architekturu a výzdobu.

Stěny jsou pokryty mramorem

a všechny ozdoby jsou z pozlaceného bronzu.

- To muselo stát hodně peněz. - Máte pravdu, madame.

Praprarodiče vašich praprarodičů již část zaplatili.

Ale když nás budete navštěvovat často,

za čtvrt století se náklady splatí.

Zvláštností Mírového sálu je, že se nachází na konci Zrcadlového sálu,

zatímco na jeho druhém konci se nachází Válečný sál.

Opravdu hezké.

Při každé návštěvě, a to jsem průvodcem již osm let,

dojde k zajímavému až dojemnému úkazu.

Pokaždé se mezi návštěvníky najdou dva nebo tři lidé,

kteří gestikulují stejně... říkají vždy to samé...

Jako například tyto dva!

Mají kolem 58-60 let.

Zaposlouchejte se, a uslyšíte jméno...

vždy stejné.

- Clemenceau! Seděl uprostřed. - Uprostřed?

Ano, Clemenceau [premiér]. Na mou duši ho viděli.

Viděli ho očima vzpomínek,

a to až natolik, že ho ukazovali ostatním.

Následujte mě. Postupujte dopředu.

Tudy, dámy a pánové.

Postupujte!

Pěkné, že?

Krása.

Kupředu!

Pěkné, že? Klobouk, pane, klobouk.

Pěkné, viďte? Klobouk.

Když dovolíte, dámy a pánové...

V tomto nádherném salonu,

jednom z nejkrásnějších ve Versailles,

bychom prohlídku zámku ukončili.

Mohl jsem se podrobněji zabývat každým salonem, který jsme navštívili,

ale já ne.

Jaký má smysl uvádět, že k téhle historické události došlo tady nebo tam?

Podle mě je důležitější, že se to stalo, ne?

Je dobré si uvědomit, že na tomto zámku

se více než tři sta let psaly dějiny naší země.

A jestli v tomto pokoji nebo jiném,

řekl Ludvík XIV. Molièrovi bravo, Turennemu děkuji,

nebo madame de La Vallière miluji vás, na tom nesejde.

Hlavně, že to řekl, ne?

Pokud si chcete představit,

jak Voltaire otevírá ty dveře,

nebo se madame de Pompadour

prochází v parku s La Fontainem... prosím.

Opomenutí nebo chyby, jakož i...

...anachronismy...

nikoho nezajímají, když je páchá srdce, že jo?

A když dostanu chuť si představit celou společnost, všechny,

jak sestupují po nejkrásnějším schodišti na světě,

kdo mi v tom zabrání?

Právě teď si je představuji.

Už je vidím...

Molière: Tartuffe překlad: B. Kaminský.

Volný překlad > < 2022.

Volný překlad > c

Volný překlad > cl

Volný překlad > cla

Volný překlad > clas

Volný překlad > class

Volný překlad > classi

Volný překlad > classic

Volný překlad > classico

Volný překlad >i classico

Volný překlad >il classico

Volný překlad >

Volný překlad >il classico