Original subtitles

...UVÁDĚJÍ

FILM SACHY GUITRYHO

PODLE VLASTNÍHO SCÉNÁŘE

O ZÁMKU VERSAILLES

NA NĚMŽ SE PODÍLELI:

DVORNÍ ARCHITEKT JULES HARDOUIN-MANSART [1646-1708]

ZAHRADNÍ ARCHITEKT ANDRÉ LE NÔTRE [1613-1700]

HUDBU SLOŽIL

FILM NASNÍMAL... ZA COŽ BUĎ POCHVÁLEN

VÝPRAVU VEDL... TO SE ROZUMÍ

O ZVUK SE SAMOZŘEJMĚ POSTARAL...

NAKONEC FILM SESTŘÍHAL... A TO MLUVÍ ZA VŠE.

VEDOUCÍ VÝROBY

SACHA GUITRY

Kdyby mi Versailles vyprávěly (1954)

1. část

Říká se, že naši králové nekontrolovaně utráceli naše peníze,

aniž by o ně kohokoliv požádali.

Ale když dali postavit takovýto skvost, nepoužili je na správné účely?

A teď se podívejme na obsazení herců, kterým patří náš vděk.

Hlavní herci v abecedním pořadí.

Ostatní herci v abecedním pořadí.

Zabloudili jsme.

Nehostinné místo... ale pěkné.

Kde to jsme, pane otče?

Také bych to rád věděl, můj synu.

Snad nám ten muž poví.

Hej, dobrý muži!

Pojď blíž.

Kde to jsme?

- Na kopci. - Ano, ale na jakém?

- Nemá jméno. - Nikdy neměl?

Z mládí si vzpomínám,

jak otec mého dědečka říkával,

že tato půda kdysi patřila jednomu starobylému rodu.

Jak se jmenoval?

Jak to bylo... jo, Versailles.

- Nezní špatně. - Pak si ho můžete nechat.

Jindřich IV. [1553-1610]

Nepoznal vás, pane otče.

- Věru ne. - Podivné.

A to chce, aby měl každej "Slepici v hrnci". Vtipálek, ten náš král.

Tehdy jsme... během lovu... s otcem zabloudili.

Ludvík XIII. [1601-1643].

Možná vám jednoho dne prozradím,

proč mi na to divné místo zůstala tak silná vzpomínka.

Takže, pane Philiberte Le Royi, přeji si, abyste tady postavil

lovecký pavilon, o kterém sním.

Nedržte se moc mé kresby, není dokonalá,

ale respektujte proporce.

Chci jen dvě ložnice, mojí...

- A královny. - Ne, mojí a vaší.

Děkuji, pane.

Kardinál Richelieu [1585-1642].

Jak ho chce Jeho Veličenstvo nazvat?

Můj domeček?

Versailles.

Mohu se zeptat, pane, proč jste vybral tak podivné místo?

Protože tam neznají krále.

Přeju si, aby se Versailles stal mým tajným,

soukromým útočištěm.

Jeho Veličenstvo a korunní princ.

- Král se ptá, zda může vejít. - Ať vstoupí.

Pánové... král!

Úžasné.

Velmi elegantní. Dokonalé.

Co pan Philibert Le Roy začal, já už jen dokončil.

Pokud bude Jeho Veličenstvo spokojeno,

budu nejšťastnější muž na světě.

Jsem velmi spokojen a děkuji.

Co myslíte, můj synu?

Pokud jde o mě, nejsem spokojen.

Nejste spokojen? A mohu se zeptat proč?

- Kéž by byl větší. - Tak větší.

A kdo jste, pane, že si dovolujete

- oponovat mému názoru? - Jsem Ludvík XIV.

Ne, pane, ještě nejste!

Pokud se vám však zdá malý,

později si ho můžete dát zvětšit.

Otec mi řekl, abych ho zvětšil.

Jen ho poslouchám, pane kardinále.

Tímto jste zproštěn všech výčitek.

Ludvík XIV. [1638-1715]

Jelikož jste můj architekt, pane Le Vau, prosil bych vás,

abyste se řídil rozměry, které uvádím.

Ale nezapomínejte,

že pavilon, který dal můj zesnulý otec postavit,

musí být nejen zachován, ale také uctivě respektován.

Mým záměrem je přistavět jen křídla.

Jedná se o pouhý náčrt,

ale přesně se ho držte.

Můžete však navrhnout dílčí úpravy, pokud zvýší celkový lesk,

a umocní přepych zámku natolik, aby se z mé vůle z něj stal

nejvelkolepější zámek na světě!

Na shledanou, pane.

Vám nemusím nic říkat, pane Le Nôtre.

Jste génius a máte volnou ruku.

Hodně se mluví o zahradách, které jste vytvořil pro Fouqueta.

Vynasnažte se, aby se o nich přestalo mluvit.

A pamatujte, pokud jednoho dne uvězníme Fouqueta [ministr financí],

bude to vaše chyba.

Ať se daří... a hodně štěstí.

Kardinál Mazarin [1602-1661]

Ubohý kardinál... ničemu nerozumí.

Král staví velkolepý hrad... nádherný...

Zázrak.

Je to francouzský král a má pravdu, musí mít nejkrásnější zámek na světě.

Ale také by se rád oženil s mou neteří,

má ubohá Maria Manciniová,

která nemá ani kapku urozené krve.

A chudák kardinál ničemu nerozumí.

Hle!

Versailles...

Maria Manciniová.

Musíte si vybrat.

Buď jedno, nebo druhé. Obojí nejde.

Na jedné straně je velikost Francie.

Na straně druhé malost lásky.

Ať mnou bude Vaše Veličenstvo pohrdat o něco víc nebo míň, na tom nezáleží.

Vždycky mě nenávidělo.

Když jste byl jinoch a sdíleli jsme společnou ložnici,

vstával jste uprostřed noci, zatímco jsem spal,

a strkal ruku pod mou peřinu, abyste zjistil, zdali nejsem mrtvý.

To bylo přirozené.

Brzy jsem si uvědomil,

že nemíním jen tak poslouchat, co si zamanete.

Takže... král Ludvík XIV.

se nemůže oženit s Marií Manciniovou,

s neteří chudáka Mazarina.

- Víte, jak moc ji miluji? - Vím.

Ale na tom nezáleží.

A jak moc ona miluje mě?

Ani na tom nezáleží.

Král se musí oženit se španělskou infantkou Marií Terezou.

Je maličká. A není pěkná.

Ani na tom nezáleží.

- A na čem záleží?! - Zdali bude válka nebo ne.

Co je moje neteř ve srovnání s válkou?

- A co moje utrpení? - Ve srovnání s válkou?

Co je žena ve srovnání s mírem?

Co je láska ve srovnání s Francií?

A co byste řekl na to, kdybyste věděl,

že přesně šest měsíců

po svatbě se španělskou infantkou,

odevzdá ubohý kardinál svou duši stvořiteli?

Dohodu přijímám.

Krátce na to, co se Ludvík XIV. oženil s infantkou,

vždy dochvilný Mazarin poslechl Boha a odevzdal mu duši.

V ten den, než odjel na lov,

král pronesl v parlamentu své slavné prohlášení.

Pánové!

Ode dneška hodlám vládnout sám.

Bez prvního ministra.

Jen jsem vám to chtěl sdělit.

Poroučím se.

Pánové okamžitě ztratili svou důstojnost a začali si šeptat.

"Jak to? Bez prvního ministra?"

"Co tím myslí?"

"Pronásleduje ho Mazarinův duch a ovládla ho pýcha?"

"Je jasné, že odteď bude stát on."

"Neřekl to, ale jako by to řekl."

"Má v úmyslu vládnout sám, ale jak dlouho?"

"Dva roky, jeden, šest měsíců?"

Od toho dne

vládl král Ludvík XIV. zcela sám 54 let,

během nichž vybudoval Versailles.

Což znamenalo půl století práce a úsilí.

Během této doby nepřestal rozšiřovat a zkrášlovat toto jedinečné umělecké dílo,

které stvořil k obrazu svému, aby demonstroval svou moc,

vznešenost a noblesu Francie, kterou do té doby nikdo nepoznal.

Pokud se budeme držet významu slova "majestátnost",

od té doby žádný panovník neprokázal, že by byl hoden tohoto titulu,

jako tento mladý muž [od 23 let].

Ten den byl velmi šťastný.

Pozval Colberta do svého rodícího se paláce.

Colbert za celý den neřekl ani slovo.

Král, který ho dobře znal a respektoval jeho upřímnost,

trpělivě čekal.

Věděl, že je jen otázkou času,

kdy bude muset snášet výčitky

tohoto venkovského muže, který, ač byl synem obchodníka z Remeše,

stal se jedním z největších státníků, jakých kdy Francie měla.

Tisíce pracujících dělníků spatřilo, jak se objevil na balkoně.

Obdivovali jeho vyrovnanost, impozantnost a zdvořilost,

která ho nikdy neopustila.

Byl schopen vyhrávat bitvy,

stejně jako zavést cla.

Ať žije král! Ať žije král!

Jakmile byli v kočáru sami, Colbert promluvil.

Všechno, co jsem viděl, je opravdu krásné.

Ale nechť mi Vaše Veličenstvo dovolí,

abych ho varoval před marnotratnýma radovánkami a zábavami.

Sire, nemarněme peníze na zbytečnosti,

ale utrácejme miliony, když jde o vaši slávu.

Přiznávám, Vaše Veličenstvo,

když vidím marnotratné hostiny za tisíce,

bolí mě na duši.

Ale pro velikost a slávu naší země jsem připraven

prodat všechen svůj majetek,

obětovat svou ženu a děti do otroctví, a do konce života chodit pěšky,

pokud to v případě potřeby bude nutné.

Zachovávaje výmluvné mlčení,

král v Louvru požádal Colberta, aby ho následoval.

Jean-Baptiste Colbert, ministr financí.

Colberte.

Nemyslete si, že jsem vůči vašim radám lhostejný.

Přikládám jim velký význam.

Ale v jedné věci vás neposlechnu: a to je Versailles.

Bude takový, jaký si ho přeji mít.

Přiznávám, stojí mě šílené peníze,

aspoň navenek to tak vypadá,

ale nemám dojem, že bych jimi plýtval.

Čím více můj zámek stojí, tím větší zisk přinese.

Jsem přesvědčen, že za 100, 200... 300 let,

panovník, který bude vládnout Francii,

ho ochrání před zubem času,

neboť se stane důkazem velikosti mé země.

Jako v nepomíjivé knize dějin bude lze číst o nesmrtelných hrdinech této země,

nejkrásnější země na Zemi.

Bude to moje kniha,

kterou jsem já napsal, aniž bych měl talent na psaní.

Proto chci, aby byl vybudován jako věta, s přívlastky!

Do budoucnosti a především do minulosti.

A musí vypadat moderně.

Nechci starý a nudný nábytek.

Můj otec měl dobrý vkus,

ale jeho nábytek postrádá kouzlo a lesk.

A to nemluvím o nevkusu mého úžasného dědečka.

Musím se vrátit až k Jindřichovi II., abych našel styl.

Který je opravdu krásný, ale mezi námi... ponurý.

Líbí se vám tyto tmavé skříně, co vypadají jako truhly?

Mně ne, a to z mnoha důvodů.

Zdá se mi, že jsou plné pravopisných chyb.

A bez půvabu.

23. července 1666

čekal zahradní architekt Le Nôtre na Ludvíka XIV.

Přesněji řečeno, král čekal na zahradníka,

jelikož s autoritou, kterou dovoluje jen stáří, řekl králi:

"Jeho Veličenstvo zůstane v zámku"

"a nepodívá se do zahrad, dokud mu nedám své svolení."

A Ludvík XIV. s úsměvem poslechl.

Le Nôtre odešel vydat rozkazy.

Když bylo vše připraveno, dovolil králi přijít.

Když se Ludvík XIV. objevil,

ze země vytryskly nádherné potoky vody.

Byly to Versailleské fontány.

Král byl hluboce dojat.

Přispěchal k Le Nôtremu a políbil ho.

"To není všechno, Vaše Veličenstvo", řekl mu Le Nôtre.

"Následujte mě."

Když mrzák mávl na lokaje, aby ho potlačil,

mladý panovník udělal gesto, kterým všechny okouzlil.

Versailles otevřelo své brány, a král prokázal čest

královně Marii Terezii, kterou bylo vidět už jen zřídka.

A tak začala doba nekonečných a zářivých oslav,

jejíž nádhera nebyla nikdy překonána.

Jednou večer na mramorovém nádvoří hráli hru "Tartuffe",

s Du Croisym v titulní roli.

"Buď bude rozkoší můj život nebo mukou,"

"mé dobro i mé zlo vy máte ve svých rukou."

"To vaše vyznání je galantní, můj pane,"

"leč překvapilo mne, jak přišlo nečekané."

"Vždy buďte na stráži, čím srdce vře a kvasí,"

"víc opatrnosti vám neuškodí asi."

"Muž zbožný jako vy, vy, vzor a příklad světce..."

"I zbožný nepřestal člověkem býti přece."

"Zároveň se srdcem, hle, vůči vaší kráse"

"na milost nemilost i moudrost všecka vzdá se."

Jindy se konala slavná hostina,

která vešla ve známost jako "Malé Benátky".

Louise de La Vallière, králova milenka v letech 1661-1667.

Porodila mu čtyři děti.

Můj milovaný. Má lásko, má lásko.

- Miluji vás. - Já vás zbožňuji.

Nejraději bych strávila zbytek života u vašich nohou.

Jste tak hezký, můj pane.

Dívala bych se na vás donekonečna.

Mohu se králi svěřit se svým snem?

Copak tu nejsem, aby se stal skutečností?

Vím o domě na samotě v lese,

zarostlém břečťanem.

Je malý a skromný,

ale velká láska se do něj stále vejde.

Žili bychom v něm sami dva.

Proč se usmíváte?

Usmál se, protože byl Ludvíkem XIV.,

a právě postavil zámek jako byl Versailles,

a teď mu zcela nečekaně 20letá dívka navrhne,

aby žil na odlehlém,

skromném místě v lese.

Ale Louise de Lavallière byla kouzelně naivní.

Představovala si, že může milovat krále jako jiné muže.

Věřila tomu natolik, až nakonec skončila v klášteře.

Někdo už stál za jejími zády.

Úskočná, hezká, neštítící se příležitostního zločinu,

svůdná, smyslná a ďábelsky chytrá žena.

Tím vším byla.

Madame Athenaïs de Tonnay-Charente,

Françoise de Rochechouart, markýza de Montespan.

Všichni tito krásní pánové, kteří se o ni ucházeli,

by byli překvapeni, kdyby se otočili,

a uviděli muže, jenž se drží stranou,

ale kterému skutečně věnovala veškerou svou pozornost,

i když předstírala, že si ho nevšímá.

Než se otočili, byl pryč.

Ale král byl už uchvácen.

Měl slávu, krásu, mládí, prostě měl všechno.

A dveře se před ním otevírala jako mávnutím kouzelného proutku.

- Má lásko. - Ano, jsem vaše láska...

která vás zbožňuje.

Čekala jsem vás.

Madame de Montespan žádá vévodkyni o slyšení.

- Nepřijmu ji. - Proč ne?

Rád bych ji viděl vedle vás, je půvabná.

- To je. Mám ji ráda. - Pak ji pusťte.

Sire, omlouvám se.

Je vám odpuštěno.

Králova milenka v letech 1667-1679.

Králi porodila sedm dětí.

Pokud má Vaše Veličenstvo zálibu v pomluvách a v neplechách,

které se šíří šeptem, mám jich plnou hlavu.

Jeho Veličenstvu se ale pomluvy nelíbí.

Také ale záleží na tom, kdo se s námi o ně podělí.

Takže...

Princezna de Conti právě řekla svému manželovi něco obdivuhodného.

Řekla mu: "Pane,"

"nezapomínejte, že královského prince mohu zplodit i bez vás,"

"ale vy se beze mě neobejdete."

Od té chvíle si krále úplně podmanila.

Jejich společný příchod jednoho večera byl natolik nečekaný,

že dvůr byl naprosto ohromen.

- Jde o hotovou věc, nemyslíte, pane? - Myslím, že ano.

- Co si myslíte o nové milence? - Co prosím?

Co si myslíte o nové milence?

Zdá se mi, že se chová drze.

Vám se nelíbí.

- Co vám udělala? - Co mi udělala?

Jen to, co nosí jeleni. Jsem monsieur de Montespan.

- Nechci nic slyšet. - To byste měla příliš snadné.

Pak mluvte.

Přiznávám, není to snadné.

Ale nerad jsem někomu za blázna!

Proč za blázna?

Mnozí vám závidí.

Je to král, příteli.

Král... král... ale pořád jsem paroháč!

- Pokud to chcete tak brát. - A jak to mám brát?

Méně vzteku a více rozumu.

To není laskavost. Nechápete dobře, co je v sázce.

A jestli si myslíte, že je to vtipné, tak budiž.

A pak... kdo vám říká, že jste paroháč?

Vy mi to říkáte!

- Nic jsem vám neřekla. - Ale řekla.

To jsem pochopil okamžitě.

Byla jsem k vám upřímná, ale nepřiznala jsem se.

- Nepřiznala? - Ovšem.

Když to všichni vědí!

Nevědí.

Někteří v to doufají, jiní se toho bojí.

Ale nikdo si není jistý kromě nás.

- Koho tím myslíte? - Nás dva.

A co on?

Král?

Pokud se budete stavět na zadní, ničeho tím nedosáhnete.

Kdo z toho potřebuje dělat cizoložství?

- Týká se to i mě. - Ne, ubohý příteli, netýká.

Nikdo vás o spoluúčast nežádal.

Netlačte se do popředí, když máte zůstat v pozadí!

- Ve stínu. - Ne, v pozadí.

Jako manžel mám svá práva!

Ne, pane, přicházíte o ně, pokud je milencem Ludvík XIV.

Když vás poslouchám, člověk by si myslel, že si král vybral vás.

Za těchto okolností byste měl projevit štipku rozumu,

- který vám očividně chybí. - Chybí.

Z historického hlediska...

za dvě nebo tři sta let,

budete mít v tomto dobrodružství jen podružnou roli.

Budete jen figurkou.

Ale vidím, že jste odhodlán za každou cenu stát se hlavním hrdinou.

Z vaší tvrdohlavosti nevzejde nic dobrého.

Buďte proto, pane, trochu diskrétnější.

Koneckonců, nejste jen tak ledajaký paroháč.

Ukažte, že jste hoden role, která vás potkala!

Madame, váš tón se mi nelíbí!

Než opustím dvůr, postarám se o to,

abych uspokojil vaši slabost pro historické události!

Ano, pánové, mám parohy!

Jsem paroháč, jakého Francie ještě neměla.

Nemluvte mi o paroháčích, jejichž manželky mají

za milence prince nebo vévody!

S tím se monsieur de Montespan nespokojí!

Jsem poctěn štěstím, které mě potkalo!

Ať žije král, pánové!

Neboť ve své nekonečné laskavosti ke mně,

nasadil mi parohy!

Hned se jdu s ním rozloučit!

Markýz de Montespan.

Chtěl jste se mnou mluvit, pane?

Poslouchám.

- Kdyby Vaše Veličenstvo... - Dost, pane!

Takovýto tón nemíním tolerovat!

Pět dní pobíháte po Versailles a mluvíte jako blázen.

O mně se vyjadřujete neuctivě.

A co hůř, kompromitujete mou vyvolenou!

Sire,

- je to moje žena. - Ovšemže, ale poskvrňujete její čest.

A to nedovolím!

Vezměte pana de Montespan do Bastily [vězení].

Ale předtím mu vyplaťte 200 000 liver.

Adieu, monsieur.

Čas pokročil,

a král se chystá do války.

Král si přeje rozloučit se s madame de Montespan.

Král si přeje rozloučit se s Jejím Veličenstvem královnou.

Titul dobyvatele je ten nejvyšší a nejušlechtilejší.

Být králem je obdivuhodné.

Rozlučte se se mnou, madame.

A zůstaňte mi věrná.

Nechte nás chvíli o samotě.

Jste těhotná?

- Jsem, pane. - Blahopřeji.

Miluji vás.

Královna Marie Tereza Habsburská [1638-1683].

Králi porodila šest dětí.

Rozlučte se se mnou, madame. A nepřejídejte se.

Nechte nás chvíli o samotě.

- Jste těhotná? - Ano, pane, jako vždy.

Děkuji.

Pánové.

Dal jsem si vás předvolat, abych si vybral jednoho z vás.

Jelikož mě osud nutí znovu se chopit zbraně,

Henri de la Tour d'Auvergne, vikomte de Turenne,

jmenuji vás maršálem Francie.

Srdečně blahopřeji.

Jsem dojatý, když je vidím objímat se.

Sire!

Nebudu mít už lepší příležitost oznámit Jeho Veličenstvu,

- že tady přítomný monsieur Béronnière... - Bercantière.

Bercantière, králův poručík, nerespektuje své povinnosti.

Doufám, že král nehodlá tolerovat takové chování.

Stejně jako se v pevnosti nikdy neberou zbraně,

aniž by o tom nevěděl jejich velitel!

Rádi zemřeme pro Vaše Veličenstvo,

ale je nepřípustné, aby byl voják propuštěn z vězení,

aniž by o tom nevěděl odpovědný velitel!

Přijde mi přirozené prolít za Francii svou krev,

ale je nepřijatelné, aby královský poručík strávil dva dny v pevnosti,

aniž by se ohlásil u svého velitele!

Pane.

Nechal jsem vás domluvit, abych zjistil, kam až vás zavede vaše odvaha!

Tak vás zavedla až do Flander!

Tímto vás jmenuji guvernérem města Lille (1667).

- Připomeňte mi vaše jméno. - Charles de Batz...

kapitán první roty mušketýrů.

Ale známější spíše jako d'Artagnan.

Ano, to jsem já.

Tento triumfální návrat znamenal vrchol královské moci,

ale kdyby mohl poslechnout hlas svého srdce,

obrátil by se, a šel dobývat další země.

Ale přiznejme si to...

Francie byla válkami vyčerpaná, stejně jako sám Ludvík XIV.,

takže byl nucen dlouho odpočívat.

Přeskočme dvacet let.

Prolistujme tedy dvacet stránek, v kterých není nic pozoruhodného,

a podívejme se za králem.

Pánové, král!

Už to nebyl on.

Jeho tvář povadla, kůže ochabla,

ale jeho majestátní povýšenost zůstala nedotčena.

Svými plány podráždil Evropu, která se proti němu spikla,

a v samotném Versailles musel řešit nesčetné skandály,

zejména ten, o kterém ho právě informuje Colbert.

Madame de Brinvilliers, travička, stala se žel příliš slavnou,

a o madame La Voisin [věštkyně] se začalo v Paříži mluvit.

Dvorní dámy se o ni doslova praly.

Nejdřív po ní chtěly, aby jim vyvěštila budoucnost,

a pak žádaly, aby jich zbavila jejich otců nebo manželů.

- Stačí špetka ve sklenici vody. - To je úžasné.

- Jste vdaná? - Ne, ale už jsem se rozhodla.

Hraběnko, madame Brinvilliers už není nejlepší.

- Jak to myslíte? - Je horší.

- Madame La Voisin ji překonala. - Přesně tak.

- Jak se to jmenuje? - Madame La Voisin.

Několik měsíců předtím, králova milenka, madame de Montespan,

tajně přijala ve Versailles věštkyni madame La Voisin,

za pomoci hraběnky de Soissons.

Travičská aféra probíhala v letech 1675–1682.

Záminka byla prostá:

péče o obličej, makasarový olej a krémy.

Brzy ale ztišili hlas.

Nebylo slyšet, co si šeptají,

ale podle jejich gest a strnulých pohledů,

muselo jít o něco strašného.

Nezbývá nám nic jiného, než se k těm třem věštkyním

opatrně přiblížit.

Pokud ho chcete k sobě připoutat, nevidím jinou možnost.

- Tento bílý prášek? - Je bez zápachu a chuti, zcela neškodný.

Je v něm Španělská muška, sušený krtkův prášek

a netopýří krev.

Jedná se o afrodiziakum.

Podává se dvakrát denně v jakémkoli nápoji.

A když později... člověk nikdy neví....

Na to ani nemyslete.

- Nemůžete nám o tom něco říct? - Mluvte, prosím.

Hraběnka má asi na mysli ty tajné obřady,

černé mše, které někdy dělají zázraky.

Ne, měla jsem na mysli ten druhý bílý prášek.

Ten pro madame de Montespan není vhodný.

Tento prášek eliminuje beze stopy lidi,

kteří se nám zdají být zbyteční,

stojí nám v cestě za štěstím, nebo se jim chceme pomstít.

Jde o lidi,

jejichž smrt se nám zdá nezbytná.

Říká se mu dědický prášek.

- Ale o to tady nejde. - Ještě něco.

Povězte nám něco o černých mších.

S radostí.

Ale co přesně je ta černá mše?

Hrůza, pane, zrůdnost.

Žena leží nahá.

Její lůno slouží jako oltář,

a odříkávají mši, zatímco dítěti podřezávají hrdlo.

Jeho krev odebírají do kalichu a...

Vaše Veličenstvo mě omluví, když se zdržím dalších podrobností.

Co? Přestal jsem vás poslouchat.

Tyto praktiky je třeba za každou cenu zastavit.

Ovšem, pane.

Ale musím Jeho Veličenstvo upozornit,

že nejnebezpečnější a nejhorší z těch čarodějnic,

svatokrádežná travička, která si říká La Voisin,

se bezostyšně chlubí, že mezi svými klienty...

a to jsou její slova...

má lidi...

z nejvyšších kruhů.

V tom případě dám

okamžitě ustanovit speciální soudní tribunál.

Pečlivě... vyberte jeho členy.

Vy mu budete... předsedat.

Přikazuji vám,

aby jste v této věci učinit spravedlnosti zadost...

...bez rozdílu...

...postavení...

...nebo pohlaví.

Pane policejní poručíku,

máte mou důvěru a podporu.

Gabriel Nicolas de La Reynie, 1. generálporučík pařížské policie.

Jmenováním pana de La Reynieho,

rozpoutal Ludvík XIV. největší skandál své doby,

který vešel do historie jako "Travičská aféra".

A máme tu další díl aféry, která se vleče už třicet let.

Nedobrovolně se o něj postaral sám král,

když upřel svůj zrak na mademoiselle de Fontanges.

Vstupte, slečno.

Přál bych si, madame, abyste přijala po svém boku

tuto rozkošnou a mladou rusovlásku,

kterou vám představím: Marie-Angélique de Scorailles de Roussille,

slečna de Fontanges.

Netrvalo dlouho a stala se jeho milenkou (1679).

Zemřela po druhém porodu ani ne 20letá.

- Připadá vám sebevědomý? - Ano, král mi připadá příliš sebevědomý.

- Na jeho místě bych... - Ale jste domýšlivý!

Mám pro vás překvapení.

Perleťově šedý kočár.

Na barvě mi nezáleží.

Jen mě zajímá, kolik bude mít zapřažených koní.

- Chcete čtyři? - Ne.

Markýza de Montespan jich má šest.

- Troufala byste si jich tolik požadovat? - Ne, nechci, aby mě s ní srovnávali.

Jeho Veličenstvo mi ještě dva přidá.

Osm koní!

Budou vás považovat za vévodkyni.

Budu-li skutečnou, pane, nemohou se mýlit.

Nechme teď promluvit Bossueta.

Ano, chci osvobodit srdce z otroctví rozkoší,

které ho okouzlují!

Od stvoření, které ho drží v zajetí.

Od stvoření, hanebné modly.

Odejdi z tohoto srdce, které touží milovat Boha!

Pohleď na jedinou pravou lásku!

Falešná a klamná lásko,

odvážíš se postavit před její sílu?

A ještě ji jmenuje vévodkyní. Ten blázen, nejhloupější na světě,

ji vyplácí rentu 20 000 tolarů!

- Potřebuji bílý prášek. - Už nic nezbylo. - Nemyslím tenhle.

Obětovala jsem mu všechno.

K čemu mi je milostný prášek, když z něj těží de Fontanges?

Chci ten druhý prášek.

- Ten dědický? - Ano.

Jděte pro madame La Voisin.

Ale madame La Voisin byla zatčena, a Versailles je vzhůru nohama.

- Co se stalo? - Zatkli madame La Voisin.

Ne, pojďme raději tudy.

Kdo by si pomyslel, že tolik dvorních dam se bude bát,

že je madame La Voisin zkompromituje.

Mluví... a obviňuje.

Šíří se velmi nepříjemné fámy.

Pokud jí lze věřit, tak naše malá Henrietta Anna Stuartovna,

prý objednala černou mši za smrt svého manžela.

A madame de Polignac a madame de Gramont

se pokusili otrávit mademoiselle de Lavallière.

A pokud jde o madame de Soissons...

- Co? Nerozumím vám. - Právě je u krále.

Vyjde bělejší než sníh.

Ale nesmíme zapomínat, že je to sestra Marie Manciniové. Kdo ví?

Madame, okamžitě opustíte Versailles

a Francii, a už se nikdy nevracejte.

Na nic se mě neptejte.

- Neschvalujete snad mé rozhodnutí? - Bylo správné, pane.

Ale nemějte mi to za zlé, takhle byste s nimi jednat neměl.

Nenavštěvovala snad madame de Soissons věštkyni La Voisin?

Navštěvovala, o tom není pochyb.

Pak musela být potrestána.

Nejsem proti trestu, pane,

spíše proti vaší shovívavosti.

Dalo by říci až laskavosti.

Vyhnanství je ve srovnání s tíhou jejich hříchů nepřiměřené.

Byla příliš blízko... vy víte, ke komu...

abych věřil ostatním, včetně vám,

aby ji soudili.

Nechci těmito hrůzami pošpinit jméno madame de Montespan.

Ale to je šílené.

Kdybych vám prozradil všechna jména, dámy, zděsily byste se.

Ale možná vás potěším, když řeknu, že všechny vaše přítelkyně jsou v podezření.

- Ale ne, opravdu? - Měl jste pravdu, pane de La Reynie.

Od teďka musíme jednat obezřetně.

Když teď madame La Voisin vidí, že je ztracená,

bude šířit pomluvy.

- Ohavné! - A nikterak podložené.

Hodlám se jí na to zeptat.

Copak už nevíme dost?

- Z kolika potratů je obviněna? - Z více než dvou tisíců, pane.

Mimochodem, za současného stavu

o toto strašné monstrum, jehož dny jsou sečteny,

- už ani tak nejde. - Tak ať zemře.

Možná toho má v zásobě víc... Nějaké tajemství.

Žízníte po skandálu a krvi?

Ne, pane. Po spravedlnosti.

Zmínila jména... známá jména?

Ano, pane. Netroufám je opakovat.

Jmenujte dvě.

Nejprve to méně choulostivé.

- Racine [dramatik]. - Racine! - Ano, pane.

La Voisin ho obvinila z otrávení

herce Du Parca, který zemřel před dvěma lety,

a z krádeže diamantového prstenu, když ležel na smrtelné posteli.

- Vyslechl jste ho? - Ovšem, pane.

Ačkoli mluvil zmateně, důrazně to popřel.

Nepochybuji.

Ale takovéto obvinění může mít ty nejvážnější důsledky.

Co když odejde z divadla, a přejde do divadla Palais-Royal.

Chci, aby otázka týkající se Racina zůstala nezodpovězena.

A jaké je druhé jméno, které vás pálí na jazyku?

- Netroufám si ho vyslovit, pane. - Král musí být o všem informován.

Udělal kompromis a ukázal na madame de Montespan.

Navzdory ráně osudu, králi se podařilo zachovat si zdání klidu,

a jeho tvář neprozrazovala bolest, která ho svírala.

Chci o tom vědět více.

Ale...

prozatím pozastavím

činnost soudního tribunálu.

Jaký je váš názor, pane de La Reynie?

Sire, tváří v tvář tolika obviněním,

považoval jsem za svou povinnost prozkoumat důkazy a hypotézy,

abych se ujistil, že jsou pravdivé.

Ale... nemám nic.

Tak jsem hledal důkazy, že obvinění jsou falešné...

ale skončil jsem se stejným výsledkem.

Ještě jednou vyslechněte La Voisin.

Jakmile skončíte, nechte ji upálit na hranici.

Pokud padneme do zajetí klamu,

zvaného láska,

a plýtváme svým srdcem,

musíme zůstat pány svého rozumu.

A jelikož má sláva přednost před vším ostatním,

nechci vědět, jestli je Racine vinen.

Nesmí být vinen.

A když je?

Francie by z toho neměla žádný prospěch.

- Říká se, že Racine... - A vy tomu věříte, markýzo?

Ne, nechce se mi tomu věřit.

Tahle představa se mi nelíbí,

a v tom případě se obávám, že bych nebyla spravedlivá.

- Znáte ho? - Ne, jen jeho díla.

- A vážíte si je? - Velmi, i když přiznávám...

Svěřte se mi, příteli, mluvte.

Ve světle obvinění, které jste zmínila... Ano, trochu pochybuji.

V Andromaché Orestés zabije Pyrrhosa.

Mithridatés spáchá sebevraždu. Bajazet je zavražděn.

A zatímco je Atalja popravena,

Britannicus je otráven Neronem.

Racine hodně zabíjí.

Nesu smutnou zprávu.

- Co se ještě může stát? - Mluvte.

Madame de Fontanges porodila mrtvé dítě.

- Ubohé dítě. - Její život je v ohrožení.

- Myslím, že její noci ještě víc. - Jaký smutný konec.

Smutný, ale jak slavný.

Raněná ve službách krále.

O šest dní později madame La Voisin sťali hlavu,

a král si dal předvolat madame de Montespan.

- Co může chtít? - Nevím, madame.

- Je sám? - Nemyslím.

- Myslíte, že je vinná? - Madame Montespan? Vůbec ne.

Nemyslím, že by se něčím provinila, ale věřím, že je schopná všeho.

- Co se děje? - Madame de Montespan je u krále.

S policejním poručíkem a s Colbertem.

Co tam dělají?

Ale to je hrozné. Ohavné.

To, co je mi předhazováno, je odporná lež...

pomluva, pouhý výmysl.

Sire, smilujte se nade mnou.

Mějte na paměti, pane, lásku, kterou k vám přechovávám.

Ve jménu vašich dětí, prosím o slitování.

Na kolenou vás prosím, pane.

Nesnáším tyto výkřiky a slzy.

Nesnáším zoufalství, které sráží člověka na kolena.

Vstaňte, madame.

Nezapomínejte na svou důstojnost.

Jste obviněna, že jste 20. září prohrála v kartách

200 000 tolarů.

Na Štědrý večer... jste na tři karty

vsadila 150 000 pistolí.

Vyhrála jsem je zpět. Co je na tom?

Riskovala jste, že o ně přijdete.

Dále jste obviněná, že jste přijímala věštkyni,

- známou jako La Voisin. - Pokračujte, pane.

Také jste ji navštěvovala.

A účastnila jste se čtyř černých mší.

- Pokračujte, pane. - Dále jste podávala králi

jistý bílý prášek,

aby vám zajistil přízeň Jeho Veličenstva.

Jakmile byla La Voisin uvězněna,

obrátila jste se na její spoluvinici, jistou madame La Filastre,

u které jste koupila jed,

určený pro krále a madame de Fontanges.

Madame La Voisin trvá na tom, že jste zaplatila

sto tisíc tolarů

za smrt Jeho Veličenstva.

A to je vše?

Vše.

Braňte se, madame.

Braňte mě, monsieur.

Neodpovíte, madame?

Ovšemže ne.

Držím se nařízení, které mi dal král.

Potupená pomluvami,

uražena v lásce a hrdosti,

plakala jsem před vámi.

Teď toho lituji.

Král mi vrátil důstojnost a přikázal mi, abych se jí držela.

Nyní se cítím pod jeho ochranou, jelikož on jediný má právo mě soudit.

Jen jemu jsem k dispozici...

Ne vám.

Teď se mi líbíte, madame.

Chytrá, odvážná, povýšená, pohrdavá a lstivá.

Pokud mám opustit Versailles,

stáhnout se do ústraní v klášteře,

přijmu svůj osud s klidem a chladnou hlavou.

Tohle nepřichází v úvahu.

Bez mého příkazu neopustíte Versailles.

Sire.

Takže zůstávám?

Ne, uvězním vás.

A to na dlouhou dobu.

Zůstanete ve Versailles, budete bydlet v ústraní,

dokud já budu chtít.

- Kdy vás uvidím? - Na veřejnosti,

a když to budu považovat za vhodné. Z mé strany, ne z vaší.

Podle vás jsem vinná?

Toto není předmětem vyšetřování.

Nařídil jsem odložit obvinění,

která se vztahují na vaši osobu.

Budou uložena na bezpečném místě, a zůstanou utajena.

Přečtu si je v den vaší smrti.

Podejte panu de La Reyniemu váš kapesník.

Bude to, madame?

Máte, co jste chtěla.

Sire, mám smutnou zprávu.

Madame de Fontanges právě umřela.

Nejmrtvější z nich právě odešla do ústraní.

- Jak ráda bych krále utěšila. - Třicátá sedmá.

- Co... třicátá sedmá? - Jste třicátá sedmá mladá dáma,

která od dnešního rána dostala tuto zbožnou myšlenku.

- Třicátá sedmá! - Ano.

Král poslal pro vychovatelku dětí,

které měl s madame de Montespan.

Vídal ji poměrně často,

ale až teď si ji důkladně prohlédl.

Byla pěkná a stále mladá.

Madame de Maintenon, králova milenka.

- Připomeňte mi vaše jméno, madame. - Françoise d'Aubigné.

Ve skutečnosti madame de Maintenon.

Chtěl jsem si s vámi promluvit, nejlépe tajně.

Zajímá mě vzdělání dětí, které mám s madame de Montespan,

a které vám byly svěřeny do péče.

Pokud vím, svého úkolu jste se zhostila skvěle.

Tyto děti, které jsem uznal, jsou nyní v poněkud

kritické a choulostivé situaci.

Sire, madame de Montespan mě už informovala.

Jsem rád, že mě zbavila povinnosti vysvětlování.

Jen dvě věci vám chci ještě říct.

Poprvé.

Moc se mi líbíte, madame.

Pojďte blíž ke světlu.

Ano, zamlouvá se mi váš věk,

jako i upřímný pohled, který mluví za vás.

Učinil jsem první krok, abych vám to usnadnil,

a abyste mohla udělat druhý, když to uznáte za vhodné.

Ale pamatujte si, nerad čekám.

Druhá věc, kterou vám chci říct, je ještě choulostivější.

Ale díky vašemu taktu a laskavosti mě pochopíte a poslechnete mě.

Přeji si, aby se děti madame de Montespan,

o které se staráte a pečujete,

jen zřídkakdy dostali do kontaktu s jejich matkou.

Ať se od ní drží dál.

Požádal jsem o dvě šálky.

Ta druhá je pro vás.

Náš vztah tak může začít

odvarem z lípy a máty.

O dva roky později, krátce po královnině smrti,

se s ní král tajně oženil.

Možná pařížský arcibiskup, povolaný ke královně,

využil návštěvy ve Versailles, aby před Bohem rychle oddal

Ludvíka XIV. a madame de Maintenon,

k údivu pánů Françoise de Salignac de la Mothe-Fénelona

a monsieur de Louvoise, kteří se nečekaně dostali do role svědků.

Událost byla tak dobře utajena, že dodnes nevíme přesné datum

tohoto nečekaného a neuvěřitelného sňatku,

konaného v provizorní kapli pod rouškem noci,

a s narychlo připraveným lehkým občerstvením.

Je s podivem, že největší král světa se tajně oženil s vdovou,

když bylo všeobecně známo, že trpí neštovicemi,

o čem byly neúnavně informovány všechny evropské dvory,

a při té příležitosti se konaly modlitby za jeho uzdravení.

Uvědomujete si, drahý markýzi,

o čem jsme právě mluvili s naším nebeským Otcem?

Neštovice předznamenala konec Krále Slunce,

a poprvé se stal předmětem posměchu.

- Rozkošné. - A jak dojemné... prostě nádhera.

Ten večer měla ve Versailles premiéru hra George Dandin (1668),

a Molière se procházel s Armandií Béjartovou [herečka].

Ani nevíte, jak trpím.

Ale co nevidět tomu učiním přítrž.

George Dandin jest hotov, a dokončil jsem Misantropa a Školu žen.

Brzy na viděnou.

Brzy na viděnou.

Jaká je láska podivná.

Ztrácíme sílu, vzdáváme se svobody,

víme, kolik je v jejích srdcích směšných výmyslů a zákeřných myšlenek.

Jsou nestálé v rozhodnutích, povrchní v touhách...

čest je jim cizí...

A všichni je milují,

jako by na světě nebylo lepších bytostí, než jsou ony.

Ne, příteli, mýlíte se. Molière píše komedie.

Příliš dokonalý styl

by uškodil přirozenosti jeho děl.

Existují však pravidla, které je třeba dodržovat.

Vaše pravidla, Boileau, kterými denně zatěžujete nevědomé,

jsou mi k smíchu.

Není snad snaha potěšit největším pravidlem ze všech?

A pokud hra uspěje,

nejde správnou cestou?

Vy dva se nikdy neshodnete.

Molière je autor, vy jste kritik.

Jde o výjimečné umění, u kterého se vám smějí upřímní lidé.

Buďte šťastný, že jste nikdy nikoho nerozesmál.

Žádný francouzský voják si nemůže oddechnout,

dokud bude v Alsasku jediný Němec.

V této otázce, monsieur de Turenne, nemohu s vámi souhlasit.

Domnívám se, že by bylo lepší, kdyby král zabíjel méně cizinců,

a nechal naživu více Francouzů.

Co?

Jestli si dělám kopie dopisů, co píšu své dceři?

Pane de Vaubane, jak málo mě znáte.

Mé dceři, madame de Grignan, posílám pouze kopie.

Marie de Sévigné.

Král se bez vás neobejde, monsieur de Louvois.

Ale rád by.

Často si říkám, když jsem bezradný, že musím pro něj něco najít.

Jen válka mě tu udrží.

Maršál Henri de Turenne.

Náš velký ministr, monsieur de Turenne.

Pánové Mansart a de Louvois.

Markýzu de Sévigné zdá se podpořil monsieur de Vauban.

Bude se cítit vzpružená.

O významu důstojnosti chudých.

- Slyším Bossuetův hlas. - Opět žvásty, jak jinak.

Pánové!

Když se tak na nás podívám,

je tu Mansart, Turenne, Colbert, Racine,

samotný Boileau, Vauban a Louvois,

Bossuet, kterého jsme slyšeli,

La Fontaine, kterého jsem znovu četla,

vás, Molière, kterého zbožňujeme,

a já, vaše pokorná služebnice...

Dojímá mě myšlenka, že žijeme ve stejné době.

Mám dojem...

jelikož jsme nikdy nebyli takhle pohromadě...

Zdá se mi,

jako bychom byli Ludvíkem XIV.

Od té doby začal trávit dlouhé hodiny ve společnosti své ženy.

- Přestaňte se škrábat, madame. - Neškrábu se, pane.

Snažím se zmírnit hrozný revmatismus.

Potěšilo by mě, kdybyste byla méně nemocná.

Já vím.

Také vím, že Jeho Veličenstvo považuje neduhy,

kterými trpí lidé v jeho okolí, za osobní urážku.

Pro vás, pane, existuje pouze vznešenost, okázalost a souměrnost.

Nevadí, že je tu průvan,

hlavně, aby dveře byly přímo proti sobě.

Před Vaším Veličenstvem musíme i zemřít souměrně.

Jste poněkud úzkoprsá.

Na velikosti Francie vám záleží méně,

než na domácích malichernostech, jejichž podřadnost vám,

žel, uniká.

Sladkohořké rozhovory, živené chmurnou náladou samotářského muže,

a nepatřičnou přítomností korpulentní dámy v černém.

A tak to šlo celých jednatřicet let.

- Co mi vyčítáte? - Z ničeho vás neobviňuji, madame.

Jen lituji, že jsem se oženil.

- Nehodíte se ke mně. - Sám jste to chtěl.

Udělal jsem chybu.

Tím spíše, že vám nestačí, že jste moje žena,

ale dokonce mě vnímáte jako svého manžela.

A to do takové míry, že tvoříme dokonalý maloměšťácký pár,

což je v naprostém rozporu s mým majestátem.

- Mám se stáhnout? - Už je pozdě, madame.

Vaše hluboké přátelství, které ke mně cítíte,

by si tak krutý trest nezasloužilo.

Nechápete mě, madame.

- Ani vy mě nechápete, pane. - Na tom nesejde.

To jste celá vy: já myslím na sebe, vy mluvíte o sobě.

Odložil jsem si jedno staré cvičení,

abych vám ho dnes ukázal. Musel jsem ho stokrát opsat.

Tehdy mi bylo pět let.

Možná vám pomůže lépe mě pochopit.

Králové jsou poctěni, dělají si, co chtějí.

Králové jsou poctěni, dělají si, co chtějí.

Králové jsou..."

Chápu. Pokud se mu zítra zlíbí jít do války...

Nepotřebuje rady ostatních.

Byl to riskantní záměr, ale nikdo se neodvážil mu odporovat.

Jen jeden kněz našel odvahu... Fénelon.

Sire.

Co to děláte?

Pokud je král otcem svého lidu,

nehledá raději slávu v rozdávání chleba,

než v rozpoutání další války?

Všechny národy jsou si bratři, musí se navzájem milovat!

Běda těm, co hledají krutou slávu v krvi svých bratří,

neboť je to jejich vlastní krev!

Je pravda, že válka je někdy nevyhnutelná,

ale zahanbuje lidskou rasu.

Sire...

Nesu smutnou zprávu.

V poslední době jsem ani jinou neslyšel.

- Poslouchám. - Madame de Montespan zemřela (1707).

V hloubi duše jsem rád, že jsem se jí konečně zbavil.

Nebudu popírat, že jsem 27 let

nepřiložil sklenici k ústům

bez jistých obav.

Konečně se můžu v klidu najíst.

Zeptejte se krále, zda by mě na pět minut nepřijal.

Monsieur de La Reynie žádá Jeho Veličenstvo o slyšení.

Právě jsem chtěl pro něj poslat.

Pane komisaři, očekával jsem vás.

- Přinesl jste tu skříňku? - Ano, pane.

- Prosím. - Děkuji.

Jen co jsem se dozvěděl o smrti madame de Montespan,

domníval jsem se, že budete chtít znát její obsah.

- Žel, je usvědčující. - Nepochybně.

Madame,

tady je smutný důkaz,

že madame de Montespan chtěla otrávit

jak mně, tak mademoiselle de Fontanges.

Konečně se zbavíte pochybností.

- Pochybností? - Co, vy jste nepochyboval?

Máte dobré srdce, madame.

Čas od času... Vážím si toho.

Sbohem, monsieur de La Reynie.

Vždy poslušný de La Reynie uposlechl krále, a následujícího dne zemřel.

Sire, ohledně úmrtí nepodniknete žádné kroky?

Ale ano.

Nařídím,

aby děti madame de Montespan

nenosily smutek.

Zdá se, že manželky ani milenky nehrály ve vašem životě žádnou roli.

Naštěstí, madame, žádnou.

Stačilo,

když jsem byl obklopen mladýma a krásnýma ženami.

Lidé jsou šťastní, když vědí, že jejich král je výkonný.

A královna?

Zapomněl jsem na ni. To mluví samo za sebe.

- Jen na jedné mi záleželo. - Na které?

Oženil jsem se s ní 16. června 1654,

v den mé korunovace (15 let).

Když mi prelát Simon Legras nasazoval královský pečetní prsten,

řekl pouze: "Tímto uzavíráte manželství s Francií".

Pouze s ní?

Až do mého posledního dechu.

Miloval jste ji, jak si zasloužila?

- To ukáže budoucnost. - Co když vás přísně odsoudí?

Bylo by to nespravedlivé.

V té době mohl vstoupil do Versailles kdokoli,

stačilo být slušně oblečen.

U vchodu jste si mohli půjčit meč a klobouk s peřím.

Jakmile bylo etiketě učiněno zadost,

mohl jste se zúčastnit královské večeře,

což bylo považováno za nevídanou laskavost.

Všichni ho nehybně sledovali...

a obdivovali jeho apetýt.

Jak je možné, že ani jeden z těchto obyčejných lidí

se neodvážil na něj vztáhnout ruku.

Na tohoto všemocného panovníka, který je odsoudil k hladovění.

Půjčili si meče, aby mohli vstoupit, ale nikdo té příležitosti nevyužil.

Musíme přiznat, že samotný Ludvík XIV. se považoval za neporazitelného.

Připustíme-li tohle,

musíme připustit i fakt, že ostatní tomu také věřili.

Rádi mluvíme o zevnějšku.

Tak si představte, jak musel tento rozvážný muž vypadat,

v tom extravagantním klobouku,

který rámoval jeho poklidnou a tajemnou tvář.

Který pořád snil a všechno viděl,

aniž by se na cokoli díval.

Nastal čas, kdy se ze všech stran začal hlásit úpadek velkého krále.

Od této chvíle bude slepá a ničivá síla

potají vřít sto let.

Tato síla se zrodila ve Versailles

v roce 1689,

v očích prostého člověka, který náhodou vešel dovnitř.

Král vzhlédl,

a v těch očích, které na něm spočinuly bez jakékoli zlé vůle,

možná přečetl neúprosnou vůli osudu.

Nemáme už žádný chleba, musíme jít do Versailles!

Chléb nechci, děkuji.

Dědo, vy se vyznáte.

Jak dlouho trvá cesta z Paříže do Versailles?

Rychlým krokem aspoň sto let.

Dejte na mé slova!

- Královské dorty. - Prosím.

Sire!

Podívejte se na zoufalé lidi, kterým přemrštěné daně berou chléb,

na který si vydělávají v potu tváře!

Ale nebudou-li mít dostatek chleba, vy nebudete mít dost peněz.

Měl tak málo peněz, že nechal roztavit

téměř všechno své zlaté a stříbrné stolní nádobí.

Oběť, kterou musel podstoupit, se stala dalším zdrojem jeho hrdosti,

zároveň však přišel o zdraví.

Bratři, poslouchejte mě!

Poslouchejte a následujte mě na cestě, která vede k Pánu.

Takhle ráno

si někdy Fénelon nacvičoval řeč.

Bratři!

Vyslechněte mě a následujte.

Už jsou v kapli více než dvě hodiny.

Tak, tak. Teď chce udělat horlivého věřícího z člověka,

který povolil hrát Tartuffa.

Ne, ne, ne!

V tomto ohledu nemohu následovat váš příklad.

Narodila jste se jako hugenotka, ztracený čas musíte dohnat vy, ne já.

Dobrý den. Dobrý den.

Naše ostuda.

Dobrý den, monsieur de Boufflers.

Sire, dovolte, abych vám řekl,

že po prohrané bitvě u Malplaquet (1709),

nikdy nebylo neštěstí tak radostné jako tehdy.

Děkuji, pane maršále, vaše slova jsou mi útěchou.

Jsem vám za ně hluboce vděčný.

Lichotivá a zbytečná slova.

Vidím, pane, že si vše zapisujete.

Tak si zapište, že jsem vládu nikdy nesvěřil šlechtě.

Colbert je toho nejlepším důkazem.

Je překvapivé, že Jeho Veličenstvo také ignorovalo duchovenstvo.

Není se čemu divit. Ne.

Některé vzpomínky nejdou vymazat.

S dovolením.

Ale takhle jsem to neřekl, pane de Saint-Simon [psal paměti].

Zbavte se tohoto politováníhodného přístupu,

a přestaňte nepřesně zaznamenávat slova a činy,

jejichž jste byl svědkem.

Můžete být brilantní, pane de Saint-Simon, ale buďte spravedlivý.

Jdeme, madame.

Dobrý den, pane.

Dobrý den.

Měl bych už zemřít.

To je hrůza!

Dotlačte mě k smrti, madame. A nechci nic slyšet.

Moc vás prosím. Jdeme.

- Modlíte se k nebesům? - Ne, jen obdivuji strop.

Ano, bojíte se otevřít oči.

A bojíte se, že vám je otevřou jiní.

Sláva, která vám zatvrzuje srdce,

je vám milejší než spravedlnost.

Vaše věčné spasení je neslučitelné s modlou slávy.

Ano, pane, až sem jste to dopracoval.

Pravda, umírám osamělý...

a téměř opuštěný.

Ani mě to nepřekvapuje.

Neměl jsem žádné přátele.

Když jsem někoho obdařil,

jen jsem tím učinil stovku nespokojených a nevděčných.

Monsieur Robert de Cotte.

Pane architekte.

Už vás čekám.

Děkuji.

Těšil jsem se na vás, protože...

už nemám moc času.

Výborně.

Skvělé, přesně takhle jsem si to představoval.

Dokonalé.

Úpravou dvou ochozů staré kaple,

dostaneme krásný sál, nemyslíte?

Pane De Cotte, inspirujte se příkladem Mansarta,

a navrhněte mi nové změny,

jak zkrášlit můj hezký zámek.

Protože...

30 let...

jsem válčil...

a 30 let mi trvalo, než jsem postavil Versailles.

A co mi nakonec zbylo?

Jen ten Versailles.

Králův pravnuk, budoucí král Ludvík XV.

Madame de Maintenon a Jeho královská Výsost korunní princ.

Tak rychle mou paruku. Ať mě ten kluk nevidí.

A vy také, pánové. Není to hezký pohled.

Děkuji.

Pojďte blíž, mé dítě, chci se rozloučit.

Po smrti prvního následníka trůnu zemřeli další čtyři.

Z 18 dětí, které mu porodily jeho milenky a královna,

zůstal mu jen tento pravnuk, který se už brzy stane Ludvíkem XV.

Bude z vás velký král.

Neberte si mě za příklad.

Příliš jsem miloval válku a utrácel mnoho peněz.

Vaše štěstí bude pramenit z toho, jak moc ulehčíte svému lidu.

Teď lituji, že jsem neudělal, co bylo v mých silách.

Pojďte blíž, ať vás mohu políbit a požehnat vám.

Nedovolte mu, aby sahal na Versailles.

Děsíte ho, pane.

Víc děsí on mě.

Páni doktoři, nemějte mi to za zlé,

že si vzpomenu na Molièra, když vás vidím.

Moji dvořané... jen vstupte, vstupte.

Vejděte.

V mé poslední hodině jsem vás chtěl ještě vidět,

a požádat vás o odpuštění,

že jsem vám byl špatným příkladem.

- Sire, je tu duchovní. - Můžete jít, madame.

Loučím se s vámi.

Buďte šťastná, a dávejte si pozor na zdraví.

Vy zůstaňte, pane architekte.

Postarejte se, aby nová místnost měla aspoň 18 x 13 metrů,

a nebyla vyšší než 11.

Otče náš...

Zatímco král mumlal svou modlitbu,

jiný muž dopsal druhou,

jenž se bude šířit ulicemi jako požár.

Přistupte.

Pojďte blíž!

Tak pojďte, lidičky.

Pojďte!

Poslechněte si mou modlitbu.

Otče náš, jenž jsi ve Versailles,

neposvěť se jméno tvé.

Tvá vůle se již nenaplní jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť našim nepřátelům, kteří nás porazili,

ale ne generálům, jenž jim to umožnili.

A neuveď nás v pokušení svodům madame de Maintenon.

ale zbav nás ministra války

a financí.

Tak jest! Výborně!

Pak přišla agónie, smrt...

a nakonec pitva,

při které bylo královo tělo rozděleno na tři části.

Jeho vnitřní orgány byly pohřbeny v katedrále Notre-Dame,

jeho srdce uložil vévoda de Sully do jezuitského kostela,

a tělo bylo pohřbeno v bazilice Saint-Denis.

Což bylo ale téměř neuvěřitelné,

pohřební průvod se z opatrnosti konal v noci.

Ludvík Veliký opustil Versailles pod rouškem noci.

Čeho se báli... nepřátelských výkřiků?

Nekontrolovatelného hněvu nespokojených lidí?

Ne, něčeho ještě horšího.

Báli se, že kolemjdoucí pohřební průvod by mohl

v davu vyvolat pocit radosti, volání po svobodě,

a víc než cokoli jiného, tanec a písně z pocitu úlevy.

Jen Massillon měl v ten den

odvahu nebo spíše troufalost, před tělem velkého krále

vyslovit tu slavnou větu:

Jen Bůh je velký, bratři moji!

A v okamžiku, kdy je vším,

stává se člověk nicotným.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI. Volný překlad >il classico